Chodím často kolem jedné restaurace rychlého občerstvení, občas si tam i něco koupím. Asi před dvěma lety se tam objevila nádherná holka, když jsem jí poprvé uviděl, hned mě něčím zaujala, ale bylo to prostě jen tak, že jsem si řekl "hmm hezká holka" a nic víc. To trvalo asi půl roku, pak nějak zmizela, nevím jestli tam nějakou dobu vůbec nebyla, nebo jsem si jí nikdy nevšímal, nebo jsem prostě neměl štěstí jí potkat. Ale nijak mě to netrápilo, skoro jsem na ní už zapomněl, až vloni někdy zjara jsem jí tam zase uviděl a říkám si "hele, to je ta pěkná holka, tu už jsem tady dlouho neviděl". Od té doby jsem jí tam zase začal vídat častěji a postupně mi začalo docházet, že jsem vlastně rád, že jí tam vidím a že se těším na to až jí zase potkám. No zkrátka v jednu chvíli jsem si chtě nechtě musel přiznat, že jsem se do ní zamiloval. A pak jsem nevěděl, jak jí to dát najevo, furt jsem přemýšlel co a jak, několikrát jsem už za ní chtěl jít a někam jí pozvat, ale pak jsem si to zase rozmyslel, prostě jsem měl strach jak zareaguje, co když mě odmítne atd. Mezitím jsem i zjistil, kde bydlí, i když to mi bylo celkem k ničemu. No ale nedalo se tomu odolat, takže nakonec jsem se rozhodl a normálně za ní přišel se slovy "Dobrý den slečno, já si dnes nic nedám, já se na Vás jdu jenom podívat" ...???... "Mohl bych Vás pozvat na skleničku?" No a stalo se přesně to, čeho jsem se celou dobu obával. Odmítla s tím, že má přítele, kterému by se to asi moc nezamlouvalo. Samozřejmě jsem na nějakou takovou odpověď měl být připraven, ale moc jsem si to nepřipouštěl, protože jsem jí nikdy s nikým neviděl. V tu chvíli mě to tedy trochu zaskočilo, takže jsem se omluvil a odešel. Jenže to ve mě stále hlodalo a říkal jsem si že jsem se vzdal příliš rychle a že tohle přeci nechci. Tak jsem si pár dnů počkal až půjde z práce a "přepadl" jí na autobusové zastávce. Omluvil jsem se, že jsem netušil, že má přítele, a že kdybych to věděl, tak bych si asi ani nedovolil ji oslovit atd., ale že když už jsem to řekl, tak že to pozvání stále platí a kdyby si to někdy rozmyslela, že stačí říct, protože se u ní v práci často potkáváme a určitě se tedy nevidíme naposledy. No a ona byla taková milá, usmála se, že jako všechno v pohodě a že tedy někdy jo, dokonce přímo řekla že s tím počítá a někdy někam zajdeme a pokecáme. Představili jsme se a začali si tykat, což jsem bral jako takovou naději, že by přeci jenom možná... Povzbuzen touhle nadějí jsem pak za ní párkrát zašel, věděl jsem, že si občas chodí dozadu za tu restauraci zakouřit, tak jsem vždycky počkal na správný okamžik a jako že náhodou jdu kolem a normálně jsme si povídali, byla docela milá, dokonce jsem jí i řekl, že se mi líbí, později jsem i naznačil, že v tom je něco víc a tak. Jinak jsme se vždycky, když jsem šel kolem zdravili, i se na mě usmála apod. Já jsem, protože má toho přítele že, nechtěl na ní nijak tlačit, abych to nepokazil, tak jsem si říkal, že půjdu jen po malých krůčkách, ani o telefon jsem si bohužel neřekl. Jenže pak najednou jsem si začal všímat, že je nějaká odměřená, pak se i dvakrát stalo, že když jsem si chtěl něco koupit, že radši za sebe nastrčila nějakou svojí kolegyni, aby se se mnou nemusela setkat. Když jsem se jí ale na rovinu zeptal, jestli se mi vyhýbá, tak ona že ne, že má jen nějak blbej den, ale jinak v pohodě. Koncem září měla svátek, tak jsem se rozhodl, že na to půjdu rázněji, koupím kytku, přidám nějaký ten veršíček a svoje telefonní číslo. A ne nějak srdceryvně, ale tak nějak normálně jí popřeju k svátku, uvidím, jak zareaguje a při té příležitosti se znovu zeptám, jestli by někam nezašla, třeba na kafe, na ten "pokec" co mi tak trochu slíbila. Přímo v den, kdy měla svátek sice v práci nebyla, ale řekl jsem si, že zítra je taky den, nějak to okecám, jako že jsem nezapomněl, ale že nějak zatím nemám jinou možnost, než jí potkat v práci, a když tu včera nebyla, tak musím až dnes atd. Všechno jsem si pěkně promyslel, počkal jsem si až na podvečer, až tam nebude takový frmol. Šel jsem za ní (kytku maskovanou v ruce pod bundou) jestli by nemohla na chviličku jako že na cigaretu. A ona že teď nemá čas, což byla evidentní výmluva, tak já na to, že jestli teď nemůže, že klidně počkám. No a stalo se to nejhorší co mohlo. Čekám tam jak blbec a ona prostě nepřišla. Ještě se navíc nezapomněla pochlubit svým kolegům, kteří pak nápadně nenápadně procházeli kolem dveří a koukali jestli tam ještě jsem, takže jsem vypadal jak úplnej vůl a dokonce snad nějaký magor, který jí pronásleduje nebo co. Proč? Co se stalo, nebo co jsem udělal špatně, že se zachovala takhle ošklivě? Neuvědomuji si, že bych udělal něco tak hrozného, aby tohle bylo nutné. Proč mě nechávala v nějaké falešné naději? Proč, když věděla, že mě nechce, proč normálně nepřišla a neřekla "Hele je to tak a tak, těší mě tvůj zájem, ale mám přítele a jsem si jistá, že na tom nechci nic měnit, takže tě bohužel zklamu, jestli sis myslel něco jiného, můžeme být kamarádi, ale jinak nemám zájem, promiň...", nebo něco v tom smyslu. Bylo by to stručně, jasně a důstojně, copak je to tak těžké? Bolelo by to sice stejně, ale bylo by to na rovinu a věděl bych přesně na čem jsem. Přesto jsem asi po měsíci za ní zkusil jít. Počkal jsem, až půjde po práci od autobusu a chtěl jsem, abychom si to navzájem nějak vysvětlili, zahrát to tzv. „do autu“, s tím, že tedy budu mít alespoň kamarádku a třeba někdy..., zkrátka naděje umírá poslední, jak se říká. Jenže jsem to totálně zvoral. Ona totiž, že chvátá, což mě znervóznilo ještě víc, než jsem byl, najednou jsem vůbec nevěděl, co říct, začal jsem motat páté přes deváté a celé to vyznělo úplně jinak než mělo a než jsem chtěl. Začala přede mnou v podstatě utíkat, já se jí ještě v zoufalé snaze zastavit zeptal, jestli mi alespoň dá telefon, což byla v tu chvíli samozřejmě blbost, ale prostě jsem to řekl. Pak se tam ještě nějakou blbou shodou náhod přichomítli nějací její kamarádi a bylo hotovo úplně. Hned druhý den jsem za ní ještě zkusil zajít do práce, abych se omluvil za ten včerejšek a uvedl to celé na pravou míru, ale už se se mnou odmítla vůbec setkat. Ptal jsem se jejích kolegů, jestli bych s ní mohl mluvit, nejdřív, že prý je na záchodě, no a když jsem opáčil, že tedy počkám, tak za sebe poslala jinou kolegyni, a že prý se mnou mluvit nechce, má přítele, je jí to nepříjemné a prý jí mám přestat sledovat. Zkrátka hůř to celé dopadnout nemohlo. Už je to skoro půl roku, ale pořád mě to trápí, nemůžu na ní přestat myslet, nejde to. Já vím, že je všechno v pr... a že dostat u ní ještě nějakou šanci by se rovnalo malému zázraku, ale nemůžu si pomoct. Ale víc než to, že mi dala košem mi vadí spíš způsob jakým to udělala. Já vím, že z mojí strany asi nebylo všechno úplně tzv. „košer“, ale takhle to snad dopadnout nemuselo, ne? Nejhorší je, že nevím, co mám teď dělat. Občas jí vídám, vždyť kolem chodím skoro denně, ale párkrát jsem jí viděl i mimo její pracoviště a myslím, že i ona si mě v několika případech nemohla nevšimnout. Nevím, jak se mám chovat, nemůžu dělat, že jí nevidím, že jí neznám, koukat do země nebo schválně někam na opačnou stranu a vyloženě vyhýbat se jí taky nechci, nehledě na to, že to stejně ani moc nejde, je to tam kde pracuje dost tzv. „na ráně“. Byl bych rád, kdybychom si spolu mohli někdy v klidu popovídat, celé si to vysvětlit a tak, abych jí mohl brát alespoň jako kamarádku nebo řekněme známou. Po tom všem jsem ale zatím nenašel odvahu jí to nabídnout. Mám obavy, aby to nevyznělo blbě, aby si nemyslela, že za ní dolejzám a celé to nebylo ještě horší než teď, i když to už asi ani nejde. Říkal jsem si, že nějaký čas počkám, aby tzv. vychladly emoce, no a že mě to třeba přejde, ale nestalo se... Samozřejmě, že se mi pořád líbí a kdyby byla byť sebemenší naděje, byl bych moc rád, ale to už se asi nestane. Jenže s tím, jak je to teď se nějak nedokážu smířit...