Vnímáte realitu správně?
Každý z nás si jistě pamatuje na školu. V ní bylo velmi citelný rozdíl mezi vnímáním úspěchu a neúspěchu. Zatímco úspěch byl vždy vykoupen tvrdým učením nebo naopak žádným učením („Jsem se na to ani nepodíval, prostě mi to jde samo.“), neúspěch se zásadně svaluje na učitele. Oni jsou ti přísní, to oni nám dali tak těžký test. Málokdo dokáže uznat, že hlavním důvodem jeho neúspěchu bylo podcenění přípravy.
Tento mechanismus má za úkol bránit naše sebevědomí a schopnost sebeprosazení. Čím je člověk sebevědomější, tím spíše se bude snažit prosadit svoji osobu. Jenže snaha je vykoupena zkresleným vnímáním reality. Uvědomění si vlastní chyby něco stojí. Můžeme se vystavit riziku, že se na nás snese kritika z okolí. A proto si raději vytvoříme zcela jiný náhled na situaci, aby odpovídal našemu vnímání reality.
Kdo nese zodpovědnost za nevydařené rande? No přece zásadně ten druhý partner, který mi v žádném ohledu nevyhovoval. Ale když budeme neustále říkat, že chybu udělal ten druhý, jak se můžeme zlepšit? Neustálé házení viny na druhé omezuje náš osobní růst.
Kromě toho, že se hrdě přiznáváme k úspěchu a neúspěch svalujeme na jiné, je tu ještě mnoho dalších typů chování, jejichž úkolem je především masírovat naše ego.
- Přeháníme svoji účast na společných činnostech. Bez nás by nikdy nic nebylo, nic by nevzniklo. Jsme zkrátka nepostradatelní.
- Když se někomu podaří lepší výsledek než nám, máme tendenci svalovat lepší výkon na okolní podmínky nebo dotyčného prohlásit za výjimečného. Není přece ostuda prohrát s někým, kdo je evidentně nadanější nebo měl lepší možnosti.
- Abychom si zajistili přízeň či souhlas okolí, jsme ochotni měnit své názory.
- Když si nejsme jisti svým výsledkem, vymýšlíme si překážky na své ospravedlnění. Proč se před sportovním utkáním objeví tolik natažených svalů a nedoléčených zranění?
- Může-li nás kamarád v něčem porazit, máme tendence ho podrazit. Jemu to přece vadit nebude…
- Chceme se svést na slávě jiných. „Víš, že jsem viděl na vlastní oči papeže? A taky Obamu!“
- Vymlouváme se. Když už jsme ochotni připustit, že neúspěch byla také tak trochu naše chyba, tak si alespoň najdeme nějakou výmluvu. „Sakra, říkal jsem, že jsem se špatně vyspal!“
Náš mozek si dokázal vytvořit neuvěřitelně mnoho obranných reakcí, jejichž cílem je ubránit naše sebevědomí. Vždyť i lež je svým způsobem pouze jiný náhled na vnímání reality. Dokud tyto mechanismy slouží pouze k tomu, abychom nebyli vystaveni zbytečnému psychickému tlaku, pak plní svoji funkci dobře.
Jenže v momentě, kdy přestanete uvažovat o tom, že vaše vnímání reality nemusí být v souladu s vnímáním jiných lidí, a neustále prosazujete pouze svoji variantu, ztrácíte zpětnou vazbu. Vaše ego je natolik silné, že si nechce přiznat možnost neúspěchu. Pokud tento trend neustále pokračuje, jste odsouzeni k postupnému zániku. Přestáváte si uvědomovat možnost existence více variant, zůstáváte jen vy sám.
ego
Jo, tak článek je opravdu výstižný. Častokrát člověk brání sám sobě v osobním růstu nebo rozvoji jen svým vysokým míněnim o sobě. Nemusí se jednat jen o svádění, ale týká se to i ostatních oblastí v životě.
RaSh
Mno, tak pokud jsem vše dobře pochopil:o), tak s článkem (ani jako s celkem, ani s jednotlivými tvrzeními) nemůžu souhlasit. To, že budu své chyby svádět na druhé, má za úkol bránit moje sebevědomí? Né...on je totiž rozdíl mezi sebevědomím a "sebevědomím". Ten, kdo se chová nadřazeně a není schopen uznat své chyby, předvádí právě to "sebevědomí", které je, bohužel, stále více rozšířené. Skutečné sebevědomí zpočívá, myslím, právě v tom, že takový člověk umí být hrdý na své úspěchy a klidně to dává i najevo...ale současně umí férově přiznat, když udělá chybu. Tedy ten, kdo se snaží chránit nepřiznámí chyb nebrání své sebevědomí (protože to takový člověk nemá), ale právě to "sebevědomí". Např. já taky nejsem sebevědomej...ale z jiného důvodu...že úspěchy spíš přisuzuju štěstí či náhodě a neúspěchy si vyčítám... Ovšem, na druhou stranu, nesouhlasím ani s tím, že právě tohle, v článku popisované, pochybné "sebevědomí", je něco, čím bych si nějak komplikoval život. Bohužel, řekl bych spíš naopak...právě tento typ lidí (arogantní, 100% přesvědčení o své dokonalosti, bez jakékoliv schopnosti přiznání své chyby) je v dnešní době úspěšný. Takže...