Jak nás ovlivňuje naše rodina?
Jistá rada praví, že chcete-li již dnes vědět, s kým budete za pár desítek let bydlet, tak se podívejte na svoji tchýni. Základ tohoto konstatování je bezesporu pravdivý. Genetické předpoklady a výchova do značné míry určují náš život. Co naopak rada zcela nezohledňuje je odlišnost sociálního prostředí (např. matka vaší přítelkyně určitě neměla v jejím věku k dispozici počítač s internetem) a individuální snahu jedince o změnu.
Jinak řečeno, psychické a fyzické vlastnosti a předpoklady našich rodičů značně určují náš budoucí život. Je to hluboce zakořeněný proces, který má zaručovat kontinuitu rodu. Problém spočívá v tom, že se kromě základních osobnostních rysů přenášejí i problémy a poruchy. Tedy například je pravděpodobné, že se potomkovi alergika v určitém věku projeví alergie. Horší je to ale s osobnostními rysy, kdy matka postižená hostilitou (zjednodušeně chorobná agresivita), s vysokou pravděpodobností předá tento osobnostní rys svým potomkům. A zcela analogicky je tomu i u dalších poruch jako deprese, fobie atd. Pokud podobný stav trvá několik generací, lze doslova hovořit o prokletí rodiny.
Stále probíhá diskuze o tom, do jaké míry jsou předpoklady k určitému chování a prožívání dány geneticky, a do jaké míry se na tom podílí naše výchova. Ať už je to jakkoli, s každou poruchou se dá něco dělat.
Prvním krokem k úspěšné úpravě sebe sama je odhalení nevyhovujících struktur osobnosti. Bohužel, z mé zkušenosti vyplývá, že sebevědomí většiny lidí nedovoluje připuštění jakékoli poruchy. Tím pádem je snaha marná. Lidé se často přizpůsobují nové situaci, ale odhalit hluboce zakořeněné nevyhovující struktury nedokážou.
My na Svadeni.cz jsme na tom o něco lépe. Poměrně často vidím ve fóru dotazy na to, jak změnit tu a tu část osobnosti, nejčastěji asi „jak nebýt hodný kluk“ či „jak se změnit z introverta na extroverta“. Jde o typické zástupce nevyhovujících struktur. Je skvělé, že tyto problémy odhalíme a chceme je řešit.
Pokud bychom tedy měli nějak definovat poruchu, tak je to něco, co nám brání lépe prožívat váš život.Tato porucha přitom často bývá součástí našich osobnostních rysů.
Druhým krokem k nápravě je vlastní řešení. Jde o běh na velmi dlouhou trať, změna nastane většinou až po alespoň půl roce cvičení, spíše později. Základní prostředek řešení je racionalizace a pak konkrétní postup.
Kdykoli mě někdo naštve, mám tendenci dávat to najevo všem ve svém okolí, i když ostatní za nic nemohou. Vadí mi to při styku s ostatními lidmi, jsem na ně bezdůvodně zlý a oni se pak ke mně chovají také nepřátelsky. Musím se naučit se svojí zlostí nakládat jinak.
Takto by mohla racionalizace vypadat. Poté je již třeba aplikovat konkrétní postup. Ten se liší podle toho, o jaký konkrétní problém se jedná. Některé jsme řešili či budeme řešit v seriálu Emoční inteligence, další naleznete v jiných článcích na našem webu.
Problémem je, že ne všechny nevyhovující struktury se nám podaří odstranit bez pomoci. Nejlepším terapeutem v tomto ohledu je stálá přítelkyně či přítel. Ve vztahu se totiž naplno projevují naše vztahy s rodiči včetně spousty prokletí, které jsme si odnesli z dětství. Můžete tak léčit obrovské množství neduhů – od strachu z výšek po nepřiměřené reakce v určitých situacích.
V neposlední řadě, pokud všechny vaše pokusy o nápravu selžou, se také může vaším terapeutem stát odborník na tuto oblast. Některé prožitky jsou zkrátka velmi hluboce zakořeněné a lze je pouze těžko odstranit.
V každém případě, vždy mějte na paměti, že daný problém odstraníte až po velmi dlouhé době poté, co překonáte váš obranný systém a ve vašem mozku se změní nervové dráhy (viz článek „Přeprogramujte své podvědomí“).
Když se pustíte do práce na sobě, nesnažte se změnit celou vaši osobnost, ale skutečně pouze ty části, které vám vadí ve vašem životě. Práce na sobě má totiž i jednu velkou nevýhodu. Pokud se skutečně budete snažit vytvořit ze sebe lepšího člověka bez spousty nevyhovujících struktur, časem zjistíte, jaké neskutečné množství osobnostních chyb mají lidé ve vašem okolí. Většina lidí na sobě nepracuje, včetně žen. Vybrat si pak takovou, která nebude trpět velkým množstvím poruch, a současně vás bude přitahovat, je pekelně těžké.
Článek sice vyšel v rámci webu o svádění, ale být introvert není porucha. A myslím, že za to rodiče mohou dokonce jen z méně než 50%. Pokud dítěti nezakazují chodit ven nebo spát u kakamarádů atp., je to zejména vliv společnosti, ve které se pohybujeme. Pokud první rok na střední člověk zjistí, že není ve třídě oblíbený, nebude se prosazovat, nebude vyjadřovat názory, bude je dusit v sobě, což z něj introverta za ty 4 roky klidně udělá. Samozřejmě každý stupeň školy si je podobný, takže tohle se vleče už od školy, ač v menší míře, protože ve školce člověk psychicky nedospívá. A že to není porucha, to je sporné. Jsou lidé, kteří se sociálního života vzdávají dobrovolně na úkor např. kariéry. Je to osobní volba, pokud je osoba dostatečně inteligentní, aby si tohle uvědomovala.
Re:
Aha. Trochu jsem tušil, že to bude dělat guláš. Porucha = sklony k depresím, fobie atd. Nevyhovující struktura = introvert, kterému tato vlastnost překáží V článku kombinuju tyto dvě věci, protože mají podobné možnosti řešení. Rozhodně to ale není tak, že introverti byli narušení (je to osobnostní rys). Ohledně tvého "méně než 50 %". Opět dvě věci. Jednak tu jsou genetické dispozice a dále dispozice dané výchovou. Jak píšu v článku, jejich vzájemný poměr je předmětem sporů. Bezesporu je ale pravdou, že celkový vliv rodičů na tvojí osobnost je obrovský, minimálně 80 %, a i to se mi zdá málo. Uvědom si totiž jednu věc - veškeré základy tvé osobnosti včetně tvého budoucího prožívání se utváří v ranném dětství. Jestli mi nevěříš, přečti si na toto téma něco třeba od Anny Freudové. Každopádně, jak v článku píšu, nemá cenu snažit se překopat celou svoji osobnost. Zbytečně bys ztratil pár let života. Za to se má cenu najít a vylepšit to, co tě na sobě štve, co ti vadí. Jestli se někdo zcela vzdává sociálního života na úkor kariéry, tak to bezesporu porucha je. Dotyčný si zakonzervoval obranný mechanismus, pravděpodobně sublimaci.