Seznámení na ulici (2)

Jel jsem autobusem z Prahy do Brna a cestou jsem si všiml pěkné hnědovlásky sedící vzadu. Tipoval bych jí tak 18 let, vzhled hodnotím 7/10. Když jsme vystoupili, naskytla se mi pěkná záminka k oslovení.

Slečna totiž měla pěkně velkou cestovní tašku. Cestou k lavičce ji otevírá a postupně vyhazuje do vedlejšího kontejneru rohlík, jablko a tatranku. Toho jsem se musel chytnout.

Já: „Koukám, že děláte čistku. Tím se uživilo malé stádo bezdomovců. Není to škoda?“ Usmívám se na ní.

Ona: „No, probírám co mi zbylo z cesty.“

Já: „Všiml jsem si. Jeli jsme spolu z Prahy.“

Přikývne na souhlas.

Významně se podívám na její už téměř prázdnou tašku. Vesele jí navrhnu, že by bylo jednodušší ji vysypat celou. Rozesměje se. Že prý by s odpadky vyhodila i ostatní věci. Zopakuji svůj nápad s charitou pro bezdomovce. Zadívá se na mne a souhlasně přikývne. Prý ji to ani nenapadlo.

Jako kdybych to přivolal, dobelhá se k jednomu z kontejnerů místní bezdomovec.

Ona: „Mám mu je dát?“ Zeptá se s pohledem upřeným na dva namazané rohlíky.

Já: „Určitě.“

Zatímco nabízí jídlo bezdomovci, všimnu si, že jí pohled často zabloudí k hlavní silnici.

Já: „Koukám, že taky na někoho čekáte. Na přítele?“

Ona: „Ano na přítele. Už by tu měl být“

Já: „A nebude mu vadit, že se tu s vámi bavím?“

Ona: „On právě není vůbec žárlivý.“

Já: „Co s tím uděláme?“

Ona: „Jeho nic nerozhází.“

Já: „To zní jako výzva. Tak co v něm trošku žárlivosti vzbudit?“ Podotýkám šibalsky.

Ona: „No nevím. Ale už je tady.“ Ukáže směrem, odkud přichází.

Já: „Škoda. No nic, mějte se pěkně.“

Odpoví mi na pozdrav a bere si tašku. Její přítel se zastavil asi dvacet metrů před námi. Vypadá to, že je mu to opravdu jedno.

Komentáře