První setkání s Mysterym

Kurzy balení s Mysterym

tímto mágem. Příběh začíná…

„Týden po odeslání onoho e-mailu jsem vstupoval do haly hotelu Hollywood Roosevelt. Na sobě jsem měl modrý vlněný svetr, tak měkký a tenký, že vypadal, jako by byl z bavlny, černé kalhoty s lampasy a boty, které mi přidávaly pár centimetrů výšky. Kapsy jsem měl naplněné pomůckami, které si měl každý student podle Mysteryho pokynů přinést s sebou: propiska, zápisník, žvýkačky a kondomy.

Mysteryho jsem poznal okamžitě. Trůnil ve viktoriánském křesle a na tváři mu hrál blazeovaný úsměv, jakoby chtěl říct „právě jsem pohnul vesmírem“. Na sobě měl volný neformální modročerný oblek a z brady mu trčel malý špičatý piercing. Nehty měl nalakované na tmavě černo. Nebyl snad přímo atraktivní, ale rozhodně nepostrádal charisma – vysoký a štíhlý, s dlouhými kaštanovými vlasy, vystouplými lícními kostmi a bledou, nedokrvenou kůží. Vypadal jako počítačový závislák, který po kousnutí upírem dosáhl zhruba polovičního stadia své proměny.

Vedle něj seděl o něco menší, horlivě vyhlížející muž, který se představil jako Sin, Mysteryho křídlo. Na sobě měl přiléhavé černé triko a černé byly i jeho nagelované, dozadu sčesané vlasy. Jeho pleť však ukazovala spíš na člověka, který je od přírody zrzavý.

Ze studentů jsem dorazil jako první.

„Jaký máš skóre?“ naklonil se ke mně Sin, sotva jsem se posadil. Hned mě tedy začali oťukávat, jestli se hodím na to, čemu se říká hra.

„Skóre?“

„Jasně, kolik už jsi měl holek.“

„Tak asi sedm,“ odpověděl jsem.

„Asi sedm?“ dotíral Sin.

„Šest,“ přiznal jsem.

Sinovo skóre bylo přes šedesát, Mystery se pohyboval ve stovkách. Udiveně jsem si je prohlížel. Tak tohle byli ti pickupeři, jejichž smělé činy jsem několik měsíců tak dychtivě sledoval na internetu. Patřili k docela jinému živočišnému druhu. Vlastnili zázračnou medicínu, lék na ochablost a flustraci, která soužila velké literární hrdiny, s nimiž jsem se celý život ztotožňoval, ať už to byl Leopold Bloom, Alex Portnoy nebo prasátko z Medvídka Pú.

Zatímco jsme čekali na ostatní studenty, hodil mi Mystery do klína hnědou obálku plnou fotografií.

„Tady je pár ženskejch, se kterejma jsem chodil,“ řekl.

Obálka skrývala působivou přehlídku krásných žen: polodetail smyslné japonské herečky, podepsaný propagační snímek brunetky, která se podezřele podobala Liv Tylerové, lesklou fotografii Dívky roku z časopisu Penthouse, momentku opálené striptérky v negližé s půvabnými křivkami (podle Mysteryho to byla jeho přítelkyně Patricia) a fotografii brunety s velkými silikonovými ňadry, ke kterým se Mystery přisál uprostřed jakéhosi nočního klubu. Takové tedy pro změnu byly jeho reference.

„Povedlo se mi to tak, že jsem si celej večer těch jejích koz vůbec nevšímal,“ odpověděl Mystery na otázku, kterou jsem vznesl nas poslední fotkou. „Pickuper musí bejt výjimkou z pravidla. Nikdy nesmíš dělat to, co dělají všichni ostatní.“(1)

Hra

Kniha, která odstartovala šílenství kolem pickupu. Tak by se dala stručně charakterizovat Hra. Sledujeme počínání Neilla Strausse, který se z průměrného nevýrazného novináře postupně stává jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších svůdníků. Zezačátku musí zápasit pouze se svým strachem, postupně však řeší úplně jiné problémy. Dostává se do víru intrik, úspěchů, depresí, megalomanských projektů. Hra samotná neobsahuje přímý návod na balení, i když se ho často dotýká. Tento román se stal modlou, kterou zná téměř každý svůdník.