Soukromý festival zoufalství :D

Zdravím. Rád bych se s Vámi podělil o příběh a pokud by mi někdo z Vás protřelých lovců dokázal vysvětlit o co jde, byl bych mu vděčen :)
Je to tak čtyři roky zpátky, co jsem se dal do řeči z holkou, kterou jsem už delší dobu znal, ale nikdy jsme se nijak extra nebavili. Bylo to na jedné akci, kde jsme se potkali a prožili spolu opravdu výborný večer. Tančili jsme, laškovali, smáli, dokázali jsme spolu prokecat celou noc aniž by to zavánělo nudou. Bohužel než jsem se stačil zeptat zda by šla druhý den ven tak zmizela. Oslovil jsem jí tedy přes facebook s tím, že to bylo fajn a že bych jí ještě někdy rád viděl. Odepsala, že má moc práce a že se nějak domluvíme. Potom jsem to zkusil ještě jednou později reakce byla stejná. Nechal jsem toho s tím, že je to škoda, ale co se dá dělat. Půl roku na to jsem jí potkal opět na akci a mělo to stejný průběh. Všechno fajn, skvělé, celý večer jsme se od sebe netrhli. Doprovodil jsem jí domů, zkusil pozvat ven a ona kývla. Setkání to bylo neformální žádné rande, prostě jsme se celou dobu jen procházeli a bavili a bylo to neskutečně fajn. Při loučení jsme se dohodli na dalším setkání, které proběhlo následující týden. Zase fajn. Zakončené pusou na tvář ze slibem dalšího setkání, ke kterému už, ale nedošlo. Potom to celý náš "vztah" nabral zvláštní strukturu, která vlastně vypadá tak, že kdykoliv se potkáme je to skvělé. Já jí někam pozvu, ona kývne, já něco zkusím, tím to zkazím a je po všem. Opět na nějaký čas, kdy se náhodně potkáme. Pozvu jí a ona překvapivě kývne. A teď měsíc zpátky jsme se dali na ulici do řeči. A za poslední tři týdny jsme byli čtyřikrát venku. Pokaždé fajn. Věc, která mě děsí. Mám tu holku vážně rád, už od toho osudného prvního večera. Je mi s ní skvěle a nejsem schopný pochopit proč na setkání kývne, iniciuje další, ale ve skutečnosti jsem to vždy já, kdo se musí ozvat první. Proč po večeru strávený s ní mám problém vzít druhý den telefon a napsat jí? Proč se vždy cítím jako největší zoufalec? Chtěl bych s ní být. Protože ať jsem za 4 roky poznal pár holek, které za to stáli. Žádná nebyla jako ona s ní jedinou se cítím doopravdy dobře. Rád jí poslouchám, rád s ní mluvím. Miluju každou chvilku strávenou spolu. Vnitřně vím, asi na 99%, že jí zase tolik nezajímám. Tak proč mi stojí za to jí zase a znovu oslovovat s tím ,že akorát půjdeme ven a, když něco zkusím tak z toho nic nebude? Když jsem nad tím přemýšlel. Tak přece, kdyby nechtěla tak se vidět nemusíme. Kdyby jí to se mnou nebavilo tak můžeme jít ven jednou a už se to nemusí opakovat. Přeci, když z někým strávíte skvělý večer tak se budete snažit to co nejdříve zopakovat. Pokusit se to posunout na další úroveň. A nebo jsem pro ní jen zoufalý známý ze kterým jde jen když nemá nic na práci.
A celá tahle snůška nesmyslů je strašně dlouhá :) Možná to ani nedává smysl. A )spěch bude jestli to někdo dočte až do konce.