Diskuze
Radikální změna?
Ahoj, mám na vás dost netradiční dotaz, až by někdo mohl říct, že to sem nepatří :-D Každopádně, situace je taková, že mám poslední dobou dojem, že vlastně vůbec nedělám, co chci, a žiju tak nějak kompletně podle scénáře okolí.
Ahoj,
mám na vás dost netradiční dotaz, až by někdo mohl říct, že to sem nepatří :-D Každopádně, situace je taková, že mám poslední dobou dojem, že vlastně vůbec nedělám, co chci, a žiju tak nějak kompletně podle scénáře okolí. Dle běžných měřítek jsem celkem úspěšný člověk. Studuji VŠ, od druháku jsem neměl problém sehnat práci, v současné době pracuji při škole v jedné nadnárodní korporaci, oproti spolužákům a známým celkem slušně vydělávám a bez nadsázky se u některých lidí z okolí setkávám s obdivem (i když to zas tak extra úspěch není ;-)). Přítelkyně je právnička, taky dost úspěšná, celkem reprezentativní, defacto bez problému.
Mou oblíbenou relaxací i koníčkem a zdrojem velké části sebevědomí bylo vždy posilování, svého času jsem uvažoval i o závodní kulturistice. Bohužel, poslední rok posiluji jen sporadicky, zvláště díky vleklým zdravotním potížím. A tak jsem si nějak uvědomil, že bych občas chtěl žít jinak, ne bez práce nebo školy, ale tak nějak uvolněněji, pokud mě např. naštve přítelkyně, prostě se rozejít, aniž bych čekal 2 roky, až budu mít "opravdu" důvod (u minulé to byly 3 roky, kde poslední rok byl mizerný, ale rozejít jsem se prostě nedokázal, dokud to nedošlo do naprosto šíleného stavu, kdy mi byla nevěrná a obviňovala mě z fyzického týrání). Nebo pokud mi něco opravdu vadí, říct to klidně i cizí osobě, i když se to v daném prostředí "nedělá".
Sám o sobě nejsem ušláplý a působím, řekl bych, dosti sebevědomě, ale tyhle věci mi vadí, přijde mi, že jsem se nikdy nedostal ze stínu požadavků rodiny, kdy jsem jako malý prostě musel být úspěšný a poslušný, a že mě to pronásleduje doteď. Mám spoustu známých, kteří "tabulkově" na tom nejsou ani zdaleka tak, jako já, ale tohle zvládají bez problémů... Máte někdo s podobnou situací zkušenosti?
Moc díky za odpovědi :-)
P.s.: Ve vztahu k ženám taktéž nijak extrémně ostýchavý nejsem, mým problémem je spíš setrvávání ve vztahu "dokud to jde", než že bych roky nikoho nenašel...
mám na vás dost netradiční dotaz, až by někdo mohl říct, že to sem nepatří :-D Každopádně, situace je taková, že mám poslední dobou dojem, že vlastně vůbec nedělám, co chci, a žiju tak nějak kompletně podle scénáře okolí. Dle běžných měřítek jsem celkem úspěšný člověk. Studuji VŠ, od druháku jsem neměl problém sehnat práci, v současné době pracuji při škole v jedné nadnárodní korporaci, oproti spolužákům a známým celkem slušně vydělávám a bez nadsázky se u některých lidí z okolí setkávám s obdivem (i když to zas tak extra úspěch není ;-)). Přítelkyně je právnička, taky dost úspěšná, celkem reprezentativní, defacto bez problému.
Mou oblíbenou relaxací i koníčkem a zdrojem velké části sebevědomí bylo vždy posilování, svého času jsem uvažoval i o závodní kulturistice. Bohužel, poslední rok posiluji jen sporadicky, zvláště díky vleklým zdravotním potížím. A tak jsem si nějak uvědomil, že bych občas chtěl žít jinak, ne bez práce nebo školy, ale tak nějak uvolněněji, pokud mě např. naštve přítelkyně, prostě se rozejít, aniž bych čekal 2 roky, až budu mít "opravdu" důvod (u minulé to byly 3 roky, kde poslední rok byl mizerný, ale rozejít jsem se prostě nedokázal, dokud to nedošlo do naprosto šíleného stavu, kdy mi byla nevěrná a obviňovala mě z fyzického týrání). Nebo pokud mi něco opravdu vadí, říct to klidně i cizí osobě, i když se to v daném prostředí "nedělá".
Sám o sobě nejsem ušláplý a působím, řekl bych, dosti sebevědomě, ale tyhle věci mi vadí, přijde mi, že jsem se nikdy nedostal ze stínu požadavků rodiny, kdy jsem jako malý prostě musel být úspěšný a poslušný, a že mě to pronásleduje doteď. Mám spoustu známých, kteří "tabulkově" na tom nejsou ani zdaleka tak, jako já, ale tohle zvládají bez problémů... Máte někdo s podobnou situací zkušenosti?
Moc díky za odpovědi :-)
P.s.: Ve vztahu k ženám taktéž nijak extrémně ostýchavý nejsem, mým problémem je spíš setrvávání ve vztahu "dokud to jde", než že bych roky nikoho nenašel...
Komentáře čtenářů
26 komentářů k článku.
Je málo lidí, kteří dokáží dělat to, co by chtěli, pokud to obnáší něco obětovat, nebo vys*at se na to, co si o tom myslí okolí. Jo, mám s tím zkušenosti. Na většinové okolí působím jako podivín a magor, a dokonce jsem se přistihl, že z toho mám zlomyslnou radost ;-) Právě tím, že se*u na nějaká většinová rádoby pravidla a konvence, a dělám si co chci.
Já si zase myslím, že hledáš možná problém tam, kde není. Máš vysokou, dobře sis sehnal práci, fungující vztah, peníze Ti asi taky extra nechybí...kolik lidí třeba se k tomu musí složitě vypracovat a ani tohle všechno nemají? Svým způsobem máš to, co vlastně společnost od Tebe očekává. Zeptej se sám sebe, jestli by Ti bylo lépe, kdybys měl třeba jen základku, horko těžko sháněl v práci a když už, tak někde u rychlý roty v zapadlý vesnici, s otřesnou ženskou (např. Tvá ex) a pak razil moudra, jak to vlastně nepotřebuješ a připadal sis jako nějaký rebel? Co se týče Tvých známých, tak se nenech zmást. Znám dost lidí, co se navenek tváří hrdinsky a frajersky a ve skutečnosti jsou to "trosky". Takoví lidé podvědomě závidí (ne obdivují) a mohou Ti uškodit, když jim to dovolíš. A ti co obdivují, mohou si z Tebe brát příklad. To Ti asi málokdo do očí řekne, že jsi pro něho vzorem. Další věc, že obyčejná hádka (kdy se neurážíte a nelítají talíře), neznamená nutně rozchod. Snad už přítelkyni znáš a můžeš jí relativně věřit, snad víš, co od ni čekat. Přemýšlet nad tím, co by kdyby, až se rozejdete, je zbytečná věc.