Nevím co dělat

Ahojte, nikdy bych neřekl, že budu potřebovat řešit problém tady, ale zoufalá situace si žádá zoufalá řešení, potřeboval bych poradit ohledně usmíření se s dívkou, kterou miluju. Vím, že pro vyřešení problému je třeba vědět co nejvíce informací, takže ...

Je mi 24 let, mé vyvolené 22, nikdy jsem neměl přítelkyni a všechny moje lásky ztroskotaly dřív, než začaly, takže se sváděním nemám žádnou pozitivní zkušenost a nemám tak na čem stavět, řekněme, že jsem byl vždy mnohdy neopodstatněně považován za šprta a uznejte sami, takové holky nechtějí ... po státnicích jsem se zamiloval do své kamarádky a spolužačky z výšky, když jsme spolu byli na několika akcích, prostě se to stalo, i když jsem si to původně nepřál, protože ona je opravdu moc krásná a povahově sympatická a já jsem přitom jen obyčejný kluk z vesnice, co by se mnou dělala, že jo ;-) no ale ... měli jsme krásný kamarádský vztah, často jsem si psali, začal jsem jí projevovat své sympatie, až jsem se teda jednou rozhodl udělat ten závažný krok, vyznal jsem jí, ale asi ne zrovna adekvátním způsobem, protože jsem jí to jen napsal a neřekl do očí jako správný chlap ... bál jsem se její reakce, protože jsem si uvědomil, že jakmile se do ní zamiluješ, ztrácíš přátelství, ale dopadlo to naštěstí "relativně" dobře, odepsala mi, že jsem se jí krásně vyznal, ale že jsem pro ni jen kamarád, nemám zatím vyhledávat nic jiného, nicméně ale s tím, že jsem ji neztratil a chápe, že city nelze ovlivnit. To nás ještě více sblížilo, ale pořád jsem pro ni byl jen kamarád, ale jak to bývá, nemohl jsem ji přestat milovat, jednoduše to nešlo ... Přes prázdniny jsme se nevídali, párkrát jsem jí psal, zda-li by chtěla někam vyrazit, ale buď nechtěla nebo neměla čas ... má moc přátel a nestačila se zkrátka věnovat všem, pak jsme se ale nakonec oba dostali na další školu, kontaktovala mne a já byl strašně rád, že budeme spolu zase na škole, že k sobě budu někoho mít a hlavně spousta příležitostí prohloubit vztah :-).
První týden na nové škole jsme se od sebe prakticky nehnuli, pořád jsme byli spolu, každé ráno jsem na ni čekával, abych ji doprovodil, byli jsme stále v kontaktu a já jsem možná až trochu okatě dával najevo své sympatie k ní, nicméně ona dobře věděla co k ní cítím, ale byla ráda, že jsem tam s ní a že se jí věnuju, občas jsme se objali a chodili tak chvíli po městě, ranní pusa na přivítanou a večer zase na dobrou noc:-), zašli jsme na nějaký ten obídek, znáte to ;-) ... ale pak přišel nový týden a jakoby u ní někdo přepnul vypínač, řekla mi, že je sice ráda, že jsem na ni milý, ale někde prý zaslechla, že se o nás povídá, že spolu chodíme, a že to vadí jejímu příteli (:-( v tu ránu jakoby mi vyrvali srdce zaživa z těla) a tak mne požádala, abych to omezil ... trpce jsem tedy odvětil, že tedy ano, i když nevím, kdo jí co napovídal, jak se mohl někdo z jejích známých o nás dozvědět(mimochodem, studujeme v Brně a dobře vím, že žádní její známí v Brně nestudují, nepracují ani nebydlí) ... hořce jsem to teda skousl a snažil se krotit, ale nechtěl jsem aby si myslela, že odteď na ni budu kašlat a tak jsem se snažil udržovat pravidelný kontakt, stále jsem na ni ráno čekával u šaliny, abychom spolu šli na výuku, jenže asi i to bylo přílíš ... jak ubíhal čas, cítil jsem, že je něco špatně, čím dál více se mi odcizovala až to vyvrcholilo jejím odmlčením k mé osobě, uhýbání pohledu, žádné pozdravy, vymazání z přátel na FB, ICQ atd., prostě nic ... od té doby pro ni neexistuji a já jsem zůstal viset jako kůl v plotě, nevěděl jsem, zda-li a kde jsem udělal chybu, od přátel se mi dostalo odpovědi, že jsem to asi přehnal a moc tlačil na pilu, že se nejspíš cítila stále pod kontrolou a že to mám nechat být, dát tomu čas, ba dokonce, že na ni mám úplně zapomenout, jenže oni nechápou, že zapomenout nemůžu, protože ji velice miluju, ale v tomhle okamžiku nevím co mám dělat, je to skoro měsíc, pořád se vídáme ve škole ale nemluvíme spolu, teda já se snažil s ní mluvit, ale jakobych mluvil do zdi ... od té doby se mi nic nedaří, jakákoliv motivace či radost ze života byla ta tam, stále mne to ubíjí a dal bych cokoliv aby se to dalo do pořádku ...
Děkuju za jakoukoliv radu.

P.S.
Pokud mi chcete odpovědět, že jsem blbec a idiot, že jsem to nechal zajít až sem, tak si poslužte, nejsem dokonalý člověk a dělám chyby, prosím vás o radu, jistě je tu mnoho víc zkušenějších, kteří by si dokázali poradit, ale já ne ...
Jo a omlouvám se za trochu delší román, alespoň máte co číst ;-)a můžete se třeba i těšit z toho, že jsou i větší blázni, než jaké znáte vy :-)