Moje zkušenost

Já mám jednu nepříjemnou, ale obohacující zkušenost. Zajímal by mě váš názor, jestli jsem byl spíš za hlupáka já nebo jestli jsem narazil jen na holku, která je mimo. Rád se podělím o moje bývalé utrpení :-) :

Je tomu pár let, šel jsem se bavit s kamarády do jednoho baru. Při jedné z objednávek se ke mně přimotala velmi atraktivní slečna. Chytila mě za ruku, ale já se jí vytrhl, protože jsem viděl, že je s jiným a vůči němu jsem to z její strany pokládal za netaktní. Ovšem kontaktovala mě znova a dala mi číslo. Samozřejmě jsem se další den kamarádsky ozval a začali jsme se domlouvat na "rande". Byla komunikativní, ale taky splašená. Ani jsem ji neznal, a tak se mi oslovení "brouček" nezdálo, stejně jako se mi nezdálo, když mi psala, jak moc je hodná a kde budeme spát. Nepatřím mezi ty, co hned s někým vlezou do postele, odmítl jsem. Po pár dnech jsme se sešli a jak už to bývá, pili víno u sledování filmu a líbali se. Koukala mi zamilovaně do očí a večer jsme se rozloučili s tím, že jsem jí potom ještě napsal sms, že doufám, že se ji večer líbíl. Odpověď byla kladná. Samozřejmě jsem veděl, že jako chlap nemůžu něco uspěchat, chtěl jsem jen kamarádsky poklábosit, ale ona byla od dalšího dne nepřístupná, a když mi už odepsala, tak spíš jakoby z povinnosti a vyhýbavě, jako kdybych jí psal, že ji miluji a ptal se, kdy se uvidíme. Cítil jsem, že něco není v pořádku. Nechával jsem to pár dnů být, viděli jsme se ještě jednou a nepovažoval jsem za špatné na kamarádské úrovni každodenněmči ob den komunikovat. Čekal jsem, že se mi ozve i sama, ne jen já, ale nestalo se tak. Po druhé schůzce to ve mně nějak zabublalo a já ji napsal během dvou dnů vícero sms, protože jsem si připadal jako pejsek, který musí čekat. A to navzdory tomu, že jsem po ní nic zvláštního nepožadoval. Samozřejmě to přijala špatně, a tak jsem se jí posléze omluvil, že na nic nespěchám, že jsem nic nemyslel špatně a že jde na ní vidět, že jí kdysi dávno někdo ublížil. Přivívítala to, ale když jsem se jí například po třech dnech ozval, tak už neodepisovala. Neodepisovala nikdy, přesto já jí v pozdější době čas od času psal a spadl jsem do jakési pasti omluv. Trvalo to pár měsíců. Nutno dodat, že jsem v té době nežil aktivně, měl jsem akorát po dostudování vysoké školy a porozhlížel se na trhu práce. Jen se mi o ní doneslo pár zvěstí, kterým jsem nepřikládal váhu (měla dokončenou pouze ZŠ a byla prý celkem rozmazlovaná holka). Situace ale došla tam, že jsem se jednoho dne sbalil a odjel do Anglie, kde jsem do současnosti. Chtěl jsem na vše zapomenout a musím říct, že se mi to povedlo.
Jakmile jsem ale tuhle fázi překonal, napsal jsem ji z Anglie znova a domluvili jsme si, když jsem byl doma na dovolené, schůzku, na které jsem dostal šok, protože jsem viděl šlečnu "sežranou" anorexií, co má jen patnáctiminutové vycházky a tak vše bylo rychlé. Nevěděl jsem, jak se zachovat, ale měl jsem jí stále rád. Vypadala, že mě hrozně ráda vidí, prý si i dokázala představit, že spolu budeme a další ráno mě chtěla ještě vidět, jenže to já zase odlétal. Potom následovaly dva roky, kdy jsme si jen psali. Taky jsem ji dal najevo, jak moc ji mám rád, ona ale na mé občasné řeči taky neměla náladu, i když jsem se ji snažil z 90% hlavě pomoci. Psal jsem ji i dopisy, když byla internována na JIP. Myslel jsem si, že si mě potom bude vážit víc, i když jsem stále zůstával nohami na zemi.
Po dalších dvou letech (byla stále hubená, ale už ne zdeformovaná) jsme se sešli. Už předtím mi dávala otázky, jestli jí dám pusu, až ji po tak dlouhé době uvidím nebo jestli chci mít rodinu. Já na tyhle sms moc nereagoval, protože jsem ji měl přečtenou, ale asi jsem ji měl (a pořád napůl mám) stále rád a věnoval se jí, i když jsem v hloubi duše věděl, že tohle není holka pro mně. Na první schůzce jsme se domluvili na schůzku u její vdané sestry, na další schůzce u její sestry jsme mluvili o dovolené, pak dokonce o bydlení v Praze. Ona byla iniciátorka, já se spíš držel v pozadí a do ničeho se nehnal. Hodně jsem si s ní povídal, aniž bych se ji snažil do života nějak výraznějí zasahovat, protože jsem věděl, že lidé s anorexií jedou podle svého vlastního režimu. Byli jsme nakonec spolu během dvou týdnů asi šestkrát, a když se blížil můj odlet, naléhala, abych přiletěl ještě do Vánoc (byl říjen). Nechtěl jsem, neboť mi bylo jasné, že je psychicky nestálá (věděl jsem i o tom, že kdysi 4 roky užívala antidepresiva, kvůli velké lásce si byla schopna řezat si žíly, aby přitáhla na sebe pozornost nebo mi i kromě jiného řekla, že ona už s největší pravděpodobností jiného chlapa mít nebude, protože se ji stále zdálo o tom jednom, s kterým už šest let nežije), ale potom mi její sestra napsala hezký email a já se rozhodl přiletět.
Přiletěl jsem, , strávil jsem s ní dva dny, ale samozřejmě nic nedopadlo navzdory tomu, že na mě vrhala zamilované pohledy a jednou u mně byla přes noc. Jen mi příšlo, že moc kalkuluje.
Vše dopadlo tak, že jsem její zdravé sestře napsal, že je ségra magor, za což jsem se následně omluvil. Nejsem zlý člověk. Ale od slečny, která mi týden předtím řekla, že jsem její, pak zase pouze vynikající kamarád, jsem slyšel, že jsem u ní klesl, můj názor ji nezajímá a že to byly dny strávené s psychopatem a další její obrovská chyba v životě.


Co si o tom myslíte? Byl jsem i v těch začátcích naivní?