Jak nejefektivněji projevit větší autoritu a zkrotit ženu?

Ahoj, mám takový problém.
Zkrácená otázka: Jak reagovat na občasné partnerčiny vzteklé výpady, které se mi nelíbí, a které občas má, nebo na výpady, které ona ve skutečnosti tak nemyslí (měla je na všechny ostatní lidi, a časem i na mě). Jak působit autoritativně? Tím, že jsem se stahoval do sebe náš vztah utrpěl a já v jejích očích klesl. Jak mám na to reagovat? (Přejít to je pro mě asi těžké, protože někdy mě to trochu citově raní, což si potřebuju nějak "vybít")



Jak to bylo:
Před půl rokem jsem poznal dívku s velkým D, prostě výborná snad ve všechn ohledech. I když jsem do tý doby byl relativně děvkař, protože s žádnou holkou jsem si neuměl představit dlouhodobější (měsíce popř roky) vztah, natož život, u ní jsem měl pocit, že je to jinak. Že bych s ní jednou mohl mít dokonce i rodinu (což mi přišlo do tý doby jako dost bizardní a vzdálená představa, když mi je 18). Jenže jak to chodí, zezačátku to bylo skvělé, až se to začlo zadrhávat.

Co se podle mě stalo:
V našem vztahu bylo všechno výborný, než jsem tak nějak pocítil, že bych potřeboval víc fyzických kontaktů, než máme (nejen sexu, hlavně i objetí a polibků). Protože nejsem ten, kterej přiběhne a vnucuje se, tak jsem prostě nějak mylně doufal, že "se to spraví". Ale naopak, jako by se má frustrace čím dál víc projevovala ve vztahu ale nejenom to. Možná i něco jako ponorková nemoc tomu pomohla, protože jsme spolu strávili docela dlouhou dobu bez delších odloučení. Někdy mi přišlo, jako by mě nepotřebovala obejmout či políbit, vydržela to třeba i celý den. Situace se dál vyvíjela tak, že jsem měl pocit, že ke mě cítí averzi: časteji se stávalo, že její výpady (ona je taková, že někdy lidem říká něco co tak nemyslí) byly směřovaný i na mě (což předtím ne).

A v tý době se zrodil ten nejvážnější problém. Já na její výpady, které se spojili i s tím, že jakoby mě nepotřebovala reagoval tak, že jsem si to bral. Byl jsem z toho smutný, považoval jsem to za začátek konce její lásky. Toto vyvrcholilo na dovolené ještě s její kámoškou, takže jsem neměl nikoho, kdo by mě z tý smutný nálady vytáhl. Byl jsem třeba celý den smutný, čekaje, že za mnou přijde a třeba se omluví, projeví lítost nad její vzteklostí vůči mě. Nepřicházela a nevšímala si mě, což dál prohlubovalo mojí náladu a nemluvnost.

Ale jak jsem později zjistil, tím, jak jsem byl smutný a nemluvný, měla ona ještě menší chuť se mi omluvit. Později jsem pochopil, že potřebuje, aby jí někdo zkrotil, aby byl autorita (to mi řekla) a nenechal si to líbit. Já si to nenechával, ale prostě jsem reagoval spíš nemluvností a pro ní jakoby uražením, stáhl jsem se do sebe, bylo to pro mě těžký s pocitem, že asi končí vztah do kterýho jsem dal tolik nadějí. A to jí ode mě prostě odpuzovalo, až to skončilo mym předčasmym odjezdem.

To vyústilo v to, že jsem se dozvěděl (náhodou), že už ke mě tolik necítí a uvažovala o rozchodu. Řekl jsem jí, že to nemá cenu, když mě nechce a neprojevuje zájem, že dnes už autobus nejede, ale že zejtra odjedu a už se nikdy neuvidíme. Rozbrečela se a skončilo to tím, že to chce ještě zkusit. Teď jsme se asi 10 dní neviděli (nebylo to možné) a zítra má přijet.

Jak mám udělat, aby mě cítila víc autoritativně, jak se mám zachovat při nějakém jejím výpadu? (jeden z mnoha případů: Když jsme šli vedle sebe a já si párkrát poskočil dopředu, přičemž jsem přeslechl, že na mě mluví, ona se naštvala, a když jsem se snažil o veselé umíření typu "ale no tak, já tě neslyšel, promiň", uzemní mě vzteklým nech mě bejt)

Jak byste reagovali vy? Problém je taky v tom, že mám oproti ní zvýšenou potřebu fyzických kontaktů, takže tím, že bych odvracel hlavu kdyby mě chtěla políbit bych potrestal spíš sebe, nehledně na to že je to asi divný řešení. Ale nenapadá mě, jak bych jí zkrotil, nějak uzemnil (ne ponižovánim), aby to nebylo příliš útočný, ale spíš autoritativní. A jak mám zvýšit její potřebu fyzických kontaktů? Tím, že budu projevovat nezájem zase spíš potrestám sebe...

poraďte mi prosím...