Jak na samostatnou slečnu princeznu

Zdravím, možná zní nadpis trochu zvláštně, ale zkusím to vysvětlit a zároveň se zeptat na rady.

Moje situace je takova, že mam kamaradku kterou jsem pred nekolika lety sbalil a byl s ni tak 1-2 mesice dokud mi jednoho dne neřekla, že chce byt se mnou jen kamarádka...dost pravděpodobně je to moje chyba, protože jsem ji sbalil dost úspěšně a rychle a bohužel bez nedostatečné úcty k ní...tkz jsem byl docela hrrr na ni a ji to nebylo po srsti a v tu chvíli jsem si uvědomil co to je za skvělou slečnu a že musím zabrzdit, ale už bylo pozdě a já nějak nedokázal skousnout přechod ke kamaráctví, ještě jednou jsem ji viděl, ale cítil jsem s hrozně svázaný a raději jsem s ní pak přestal komunikovat...po dalších asi 3 letech jsem s ní začal přes net znovu konverzovat a nedávno jsem ji 2x vytáhl ven poprvé to nebylo z mojí strany tak hrozné, ale na podruhé jsem se choval jako idiot - zjednodušeně jako zoufalec s 0 sebevědomím a myslím že jsem to dost posral, ona vycítila hodně chabý pokus o balení a razantně a decentně ho odmítla - konkrétně jsem ji chtěl doprovodit domů busem ikdyž jsem neměl nic dalšího v úmyslu a dočkal jsem se odpovedi jako "to je v pohodě, jsem zvykla jezdit večer sama..." já měl v hlavě vygumováno a působil jsem velice rezignovaně obecně, v hlavě jsem nebyl schopný stvořit smysluplnou větu ačkoliv jsem jich chtěl říct hodně...no prostě silná zamilovanost ze které vyplývá strach z odmítnutí a neúspěchu, strach tak velký že neřeknu nic co by dávalo smysl, ona s úsměvem připravená mě naslouchat a smát s mým vtipům, ale já nejsem schopný nic říct a vymyslet co teďka s tím ? Věřím že se s ní ještě uvidím, ale nevěřím že si teďka někoho najde, protože nemá téměř žádný volný čas - škola a práce zároveň berou téměř všechen čas.

Cítím, že ona je slečna se kterou bych chtěl proplouvat životem, sdílet s ní smích a radosti...ale nevím jak sám sebe naladit zpátky na toho Alfa samce, který sebejistě šel za slečnou a nezáleželo mu na výsledku, který vypline a prostě mu to vyšlo, protože byl sám sebou...upřímně si o sobě myslím že mám dobrý smysl pro humor, který ji dokáže krásně rozesmát od ucha k uchu a mám s sobě být aktivním a tím kdo to dokáže, ale mám problém to probudit v sobě s tím co k ní cítím...ona je velmi inteligentní snaživá společenská slečna s velkým přehledem a každý můj pokus ji nějak zaujmout něčím zajímavým prostě skončil špatně, protože prostě všechno o čem mám přehled ví taky a to mi drtí sebevědomí div jsem už nerezignoval...

Abych vysvětlil nadpis - slečna je samostatná a vždycky za sebe zaplatí, jak jsem psal nechtěla abych ji doprovázel - prý abych se já brzo také dostal domů (a já si to v mem rozpoložení prostě neprosadil) stejně tak když jsem k ní přistoupil že ji pomohu s kabátem, jsem se dočkal odpovědi že to je v pořádku...ale zase na druhé straně se domnívám že její povaha je taková že ona sama sní o princi z pohádky nadneseně řečeno, ale nechce si nechat aby ji někdo nadbíhal a já se nedokázal prosadit v tom, abych ji tu radost udělal. Vlastně jak to tady všechno píšu tak si dávám 2 a 2 dohromady a začínám sám vidět co musím dělat :-) Musím se sebevědomně prosadit v tom dělat ji radost a vykouzlovat úsměvy...a přesně o todle jsem se pokoušel ale dost kostrbatě bohužel...

Když se pokusím odhadnout její postoj na mě, tak jsem měl pocit že zpočátku dobrý, ale jak říkám v průběhu schůzky jsem ztrácel půdu pod nohama. Každopádně z její strany jsem vnímán jako kamarád, což chápu ale až se oklepu a trochu naberu zdraveho sebevědomí tak chci zkusit další pokus ji sbalit. Možná je to hloupé ale už i teďka ji říkám, že čas s ní je pro mě přijemně stravený čas a jsem za něj rád ačkoliv se snažím nechodit do hloubky...Když jsem si s ní domlouval schůzku, tak jsem zkoušel polichotit a poškádlit, ale ona to všechno přehlíží jako by se nechumelilo :-( např.napsala "zjistím to a uvidíme" a já reagoval "jj uvidíme se, těším se na tebe" a konverzace skončila a pak navázala jako by nic a schůzku jsme si v pohodě domluvili...

Začínám býti zoufalý z toho, že nevím jak tu slečnu sbalit, každý můj pokus je ignorován a zazděn, ale s úsměvem jako by šla dál. Myslíte si že je dobrý nápad nabrat sebevědomí a zkusit ji stále balit? Vydržet a snažit se dál anebo se obloukem vyhnout slečně? Psal jsem na začátku že bych s ní rád sdílel úsměvy a radosti ale ona se pro mě tváří nedobytně a já nemám sebevědomí ji úspěšně dobýt (tak to cítím realisticky) a nevím jak bych si to sebevědomí měl sakra teďka zvýšit a to jinak si o sobě myslím že jsem ve všem velmi nadprůměrný a schopný - jen chci naznačit že sebevědomí mám jinak zdravě velké. Nám oběma je 23let, takže život leží před námi ještě...

Teď u konce zjišťuji že jsem se chtěl asi jen vypsat a poslechnout něčí názor na moji situaci. To jak ji vidí i někdo další a případně příjmout nějákou radu / povzbuzení :-) díky za čtení až sem dolů.