Hranicni porucha?

Zdravím, mám ve svém životě asi nejextrémnější vztahový problém a nemůžu se hnout.
V přítelkyni se opakuje pořád dokola schéma - velmi neférovým způsobem mě provokuje do doby než vyletím a chci se začít bránit, načež jsem označen za útočníka a ona oběť. Velmi často děla přesný opak toho, co se po ní chce, očekává. Neustále udržuje napětí, dá náznak blízkosti a okamžitě začne odkopávat, často udeřuje do citlivých míst..je přecitlivělá, žádá ať jsem na ni "hodný", když jsem, hledá důvody a způsoby jak mě naštvat. A tak pořád dokola, od jisté doby, kdy se v ní něco zlomilo (jezdím často pracovat do zahraničí, takže asi pocit opuštění).
I když ji miluju pro to,jaká byla kdysi a že když chce, je to opravdu zlatá holka a doufám, že se někdy srovná, zabraňuje mi snaze odejít, slibama, které nikdy však nesplnila, ani se nesnažila.
Už si nepřipadám ani jako chlap.
Nejsem absolutně schopný situaci řešit, nevím co dál, co s tím...

Koho zajímá absurdnost všeho, předem se omlouvám za délku, ale nejsem schopen konkrétní situace nějak líp formulovat:

Je mi 26, jsem otevřený, komunikativní, společenský, snažím se být čestný, pracuji na sobě, nerad nechávám nevyřešené věci...uznám svoje chyby, jsem jen člověk.
Přítelkyní je 21, jsme spolu třetím rokem, půl roku spolu žijeme. Začátek vztahu byl silný, máme obrovskou chemii (která i přes problémy přetrvává dodnes, v těch lepších chvílích to vypadá jako zamilovanost na začátku, v těch horších jako nepřátelská nenávist).
Problém je však její nezralost,emoční labilita,manipulanství, která postupně nabírá větší a větší obrátky, velmi vyhrocené do černobílých extrémů, které mě dostaly do pasti. Mám totálně zaneprázdněnou hlavu snahou ji pochopit a podle toho normálně s ní fungovat, což jaksi pořád nejde, připadám si jako by mi kradla můj život, že ji prostě táhnu za sebou jako kouli...
Když jsme spolu o samotě (nebo i ve společnosti,pokud jsem přítomen i já), je velmi pasivní, prý ji vyhovuje že jsme spolu a nikoho jiného nepotřebujeme (v jiných případech naopak schízuje, že to nemůže vydržet takto doma, že nic neděláme, ačkoli nemá žádný nápad), ve všem přebírám tedy iniciativu. Na tu se však vzteká, že ji jen diktuju život atd, ale při snaze o kompromis mlčí a vlastně nic nenavrhne.
Nemá svůj názor, přebírá je od jiných lidí, dále pak prezentuje jako svoje, v překroucené formě a mimo kontext a velmi často mění
dle toho, jak se to zrovna hodí v dané situaci. Nesnese když se byť jen podívám na jinou atraktivní ženu (na dvouleté výročí ztropila opilou hysterickou scénu v restauraci, plnou výčitek z let minulých a věci vytržených z kontextu, kdy začala žárlit na to, že se nemračím na servírku, když si objednávám),celkově žárlí na každou ženu v mé blízkosti, načež vždy začne dělat přehrocené naschvály, začne koketovat před mými zraky s jakýmkoliv mužem, jen aby to prostě oplatila, což je celkem oříšek, protože neustále v hlavě převaluje minulost, neustále se cítí ukřivděná, domýšlí si neexistující situace a za ty se mi mstí pořád dokola a i s odstupem měsíců, aniž bych vůbec věděl, "CO jsem ji zas provedl". Má pořád tendence se urážet a trucovat, aniž by sdělila proč
(k tomu se vrátí až za týden, kdy situaci, která dávno "šla" použije jako argument k další nesmyslné hádce).
Nevysvětlí své chování, na několikrát dokola položené otázky mlčí, dívá se provinile do země, mluví absolutně mimo kontext anebo naopak, nepřiměřeně se vztekne a obrací vše naruby a svaluje vinu na mě, za všechno (až naprosto absurdně). Vyjímečně rozumně a dospěle vysvětlí situaci a řešení, což následně svým chováním (třeba i do hodiny) opět zdiskredituje a nikdo se nikam nehne.

Často způsobuje nesmyslné hádky, které není schopná
uklidnit, dokud jeden z nás nepadne (je velmi agresivní, nejednou v noci rozházela byt s řevem na celý panelák, např kvůli tomu, že mi kamarád odhalil její románek, zatímco jsem byl na služební cestě - mimochodem za tento románek jsem opět mohl samozřejmě já, byl jsem prý na ni před dvěma měsící zlý a nevšímal si jí - když si ji všímám, je pasivní, často odtažitá, když ji tedy následně ignoruju, s představou, že se začne snažit, začne se zrcadlit a čeká jestli "dolezu"..uffff).
Málokdy se dokáže sama od sebe omluvit (spíše jen frázovíté "promiň" i za skutečně velké přešlapy), opakuje stejné chyby dokola, vůbec si neuvědomuje co dělá. Po hádce bez žádné pointy jako lusknutím prstu přijde, a chová se jakoby nic, úsměv atd. který v sekundě přepne na sarkastickou narážku atd.
Neustále mě obviňuje z věcí, které mi sama dělá (chce vidět do mého soukromí, neukážu ho, jsem obviněn z podvádění a že "někoho mám" plus vzteklé scény s naschválem, které mě donutí ji vše ukázat abych měl klid - moje chyba, vím - hrabe se mi v soukromí a když něco vyštrachá, je pěkně dusno, až se to jednou hodí; pokud něco ťukám v mobilu, často vezme vztekle do ruky ten svůj a dělá že něco píše (!) jen abych otočil pozornost na ni), hlavně za zády. Pokud je odhalím, vybuchne vzteky a začne mi vyčítat dva roky starou chybu (která pochopitelně prošla padesáti tlustými čarami, novými začátky, jěště další šancí atd...
Vnucuje mi věci, které neexistují a samozřejmě vidí do budoucna,
negativně (ty mě podvedeš, tobě se libí tamta, já to vím, to uděláš to a to, jen abych odpovídal a ujišťoval ji že to tak nebude - spousty situací ona "ví" aniž by se opřela o fakta, tvrdohlavě si tvrdí svoje, často nelogicky),
lže do očí, naposledy dokonce dala hodinovou výpověď, když jsem jí v práci oznámil, že vím o její další aférce (odešla z práce po měm boku, aby mě nespustila z očí, abych se ji nešel pomstít, často aplikuje "podle sebe soudím tebe")...
Na konstruktivní kritiku a rozhovory a snahu o kompromis se arogantně uráží se slovy "joo jsi nejlepší na světě, ty umíš a víš všechno" - absurdně.
Paranoidně si myslí, že se vše točí kolem ní, a že ji lidi pomlouvají,že ji pomlouvám já před přáteli a mou rodinou, názor okolí je pro ni nejdůležitější - staví se tedy absurdně do
obrany, a začne mě před mými přáteli dost neférově špinit tak, aby byla oběť a ja tyran, co ji drží ve vězení (když ji hlídám, jsem obviněn z majetnictví, když ji nehlídám, často se opije téměř do němoty a tropí zraňující věci, načež jsem arogantně obviněn, že by to neudělala, kdybych ji hlídal...) Pokud ji slušně poprosím, ať s tím přestane, že mi ubližuje, cítím jen, jak má do sbírky
další moji slabinu...když jsem to zkusil po zlém (ano padly facky, moje zoufalost) byl jsem opět pošpiněn a samozřejmě jsem násilník a psychopat, a manipulant...
Pro neznalé působí inteligentně, sebejistě, je krásná, přitažlivá, má nevinnou tvářičku, neustále se směje na celé kolo i pitomostem, takže se jí podařilo proti mě obrátit většinu mých přátel. Tahá do všeho ostatní lidi, aniž by něco konečně řešila se mnou. Překrucuje do extrémů, mlží.

Jsem nucen se bránit, čímž se musím před lidma neustále obhajovat a trpět její divadýlka, dovídám se o sobě věci, které vlastně dělá ona mě...když ji s tím konfrontuju - "to není pravda, oni ti lžou, jsou falešní", zničila moji důstojnost, důvěru.
Cpe se tam, kde jsem úspěšný a snaží se mě zadupávat do země, soupeří, nevím o co...sama se vlastní pílí nedostala nikam, vždy se k někomu přilepí a čerpá výhody, tuto osobu na veřejnosti kopíruje.
Z toho jí narostlo ego, a užívám si někdy dost ponižující situace..prý to mám "za to a za to".
Domněnky typu "Ty mi děláš tohle? Tak já taky!" a neadekvátní reakce na denním pořádku.
Sex? Na vyjímky pasivní přístup, neustále jsem vystaven situaci, kdy se musím doprošovat a jsem samozřejmě odmítán.
Drží mě v šachu a nejistotě, nastěhoval jsem se totiž k ní do bytu a tam to víceméně začalo.

Musím říct,že důvod proč jsem neutekl nebo ji nevyhodil z okna paneláku je, že tyhle extrémní negativní situace mají i svůj pozitivní opak, ten je však často dlouhodobě neudržitelný.

Dá se z toho vůbec nějak vymotat, aniž bych si prostřelil lebku? K odborníkovi ji nedostanu, nic jí přece není, ona je utlačována a omezována, já jsem "chorobně žárlivý despota a magor"...