Hlas

Díky za radu, ale jsem k ní trochu skeptický. Jelikož třeba hraji v amatérském divadle a v něm problém s hlasem absolutně nemám. Avšak například, když mám číst před třídou, mluvit trochu déle při pohovoru nebo se ženou, najednou mám problém, jakýsi podivný druh strachu z prohry.

Jaký je pro tebe rozdíl ve čtení před třídou a hraní před diváky v divadle? Že v divadle problém nemáš, ale ve třídě jo.

Nad tím jsem celkem dlouho přemýšlel a nejspíš to bude tím, že v divadle je to víceméně nacvičený, takže si to užívám a vypadám v pohodě. Kdežto pokud čtu něco před třídou, mám strach, že to zpackám a ztrapním se, což je racionálně hovadina, jenže tento vykonstruovaný strach ve mě způsobí obrané mechanismy jako je zrychlený tep, pocení a většinou se mi stane, že přečtu pár řádku sebevědomě, jenže pak mi jaksi dojde dech a já se v půlce věty začnu rozdýchávat, jako bych uběhl maraton.

To je docela zvláštní. Zpravidla lidé, kteří takto veřejně vystupují, tenhle problém nemají, právě díky tomu vystupování, kde se ta klasická tréma časem obrousí.

Nojo, máš prostě trému. I známí herci popisují, že než vlezou na pódium, tak ji mají, ale pak na p´diu to z nich úplně spadne. Aleono něco jiného je odříkávat nacvičenou roli na pódiu, kde jsou diváci tak nějak daleko a vlatně anonymní, než improvizovat face 2 face s holkou, která je 1/2 metru před tebou. To je jasné. A co máš s hlasem? Je moc tichý, nejsitý, přeskakuje ti? Máš knedlík v krku, plácáš blbosti a buší ti srdce? No to je celkem normální věc ze začátku. Časem to přejde.

Mě vždycky těsně před začátkem vystoupení trnuly zuby. A pokud mám někde oslovit někoho cizího a uvažuju o tom předem, nebo mám jít něco přednášet, taky mám (nebo jsem míval) nejdřív pocit knedlíku v krku. Od toho je takové to často zmiňované pravidlo 3 vteřin, které osobně považuji za hodně uhozené, ale v tomhle ohledu funguje, člověk si prostě nestihne uvědomit, že nějakou trému má. Ale častým tréninkem se tohle minimalizuje, dá se naučit to, že jakmile člověk začne mluvit, všechno to z něj jakoby spadne, takže ta tréma trvá třeba jen vteřinu.

Hlas je sice hlasitý ale nejistý a vyšší než bych si přál, nicméně ta nejistota z něho takřka odkapává. To, že plácám kraviny zas takový problém není, jelikož jsou převážně vtipné a slečna se baví. Nejde ani tak o trému, jelikož vedle holky se cítím stejně v pohodě jako vedle kamarádů nebo rodiny, spíš jde o silnou nedůvěru v mé vyjadřovací schopnosti a strach, že nezaujmu tím co říkám.

Neřekl bych, že je to začarovaný kruh (spíš spirála). Můžeš být klidně na počátku hodně sebevědomý. V průběhu mluvení se ovšem dostaneš do stresu a tvé sebevědomí dost klesá, tím pádem se zhoršuje mluvení, větší stres a nižší sebevědomí. Jak lépe mluvit? Odstranit stres! To se hezky píše, ale hůř provádí. Jak píší výše, chce to trénovat. Je důležité, aby jsi získával "kladné zkušenosti", tím pádem se mozek nebude chtít stresovat, protože ví, že se není čeho bát. Někdy pomáhá říct svůj strach nahlas. Sice to zní divně, ale jistě si vzpomeneš na nějakou událost(věc), které jsi se obával, ale když jsi si o tom promluvil, uklidnil jsi se. Pak by ale záleželo na tom, jak by zrovna v tu chvíli zareagovalo okolí, jestli by tě podrželo nebo se vysmálo(at už píšeš o konverzaci se slečnou či čtení před třídou). Chce to tedy zkoušet. Zkoušet se maximálně uklidnit, zkoušet přijít do těch stresových situací co nejčastěji a "bojovat" s tím. Když uvidíš, že to najednou zase jde, začneš po spirále opět šplhat nahoru. Měl jsem(a někdy ještě stále mám) s tím také problémy a rozhodně nejsme sami. Je to těžké bojovat s něčím co nemůžeš až tak moc vědomě ovládat.

Zkus si dát panáka na kuráž, to taky pomáhá :)

Díky Sik, ta stránka vypadá solidně :) Jednou jsem šel s bývalou přítelkyní na rande opilý a byl z toho solidní problém s artikulací :D.