Dilema

Nějak nemůžu spát. Možná to bude delší a složitější, ale to snad neva... Třeba to někdo dočte až do konce. Se svojí přítelkyní jsem něco přes půl roku, ale pár posledních dnů se to začalo hodně kazit. Oba jsme ještě studenti. Mně je 20, jí 18 a města, ve kterých pobýváme jsou od sebe vzdálena zhruba 150 km. To ale pro nás takový problém není. Jde o jinou věc. Ona tráví letní prázdniny u nás. Tedy u svých rodičů, kteří mají přechodné bydliště pár kilometrů od městečka, ve kterém bydlím já. Rozumíte? :-D Domluvila si tady brigádu a měla tady celé dva měsíce být, jenomže... Z jejího rodného města, vzdáleného oněch již zmiňovaných 150 km, jí neustále píše její dobrý kamarád (budu mu říkat Bohuš). Proti tomu bych nic neměl, jenom ať jí píše a dává jí echo, jak to u nich na rodné hroudě momentálně vypadá. Ale má přítelkyně mě občas s "Bohušem" srovnávala. Jakmile jsem udělal třeba nějakou chybu a nezachoval jsem se zrovna nejlépe, řekla, že on by to nikdy neudělal. Často ho předemnou vychvalovala, apod. Nad to jsem se taky povznesl a z těch chyb, které jsem udělal, jsem se snažil poučit a pokud možno je už neopakovat. Prožívali jsme spolu hezké chvilky, ale čím dál častěji jsme se hádali, někdy kvůli úplným blbostem. Vždy, když jsme se nějak nepohodli, psala "Bohušovi", u kterého samozřejmě našla pochopení. To bych taky ještě bral... Potřebuje se někomu svěřit, na mě je naštvaná a mu důvěřuje, tak proč ne. Ale jednoho dne z ní vylezla věta, která mě celkem šokovala: "Já nevím, co mám dělat. Nevím, jestli chci Tebe nebo ho (Bohuša)." Tak jsem jí řekl, že si myslím, že se se mnou nemá špatně a že je to na ní, jak se rozhodne. Ať porovná, co může získat a co může ztratit. Pak to bylo asi týden v pohodě, všechno klapalo, říkal jsem si, že se už snad rozmyslela a bude se mnou. Byla neděle večer a já jsem ji vezl do jejího přechodného bydliště. Nemohla u nás přespat, protože by pak nestíhala dojet na brigádu. Hezky jsem se s ní rozloučil, dal jí pořádného hubana a jel jsem domů. Všechno ok. Na druhý den mi došla smska, kterou to všechno začalo. Napsala mi, že teď chce být pár dnů sama a že se mi pak ozve. Ničemu jsem nerozuměl a chtěl jsem s ní o tom mluvit. Ona se mnou však ne. Chtěla být sama. Snažil jsem se s ní nějak rozumně domluvit, ale nešlo to. Chtěla být pár dnů o samotě. Tak jsem si řekl, že teda jo, budu to respektovat. Po pár dnech mi došla smska, že končí příští týden na brigádě a jede do svého rodného města vzdáleného 150 km a prý po prázdninách se mi ozve. Teď jsem nerozuměl už vůbec ničemu. Říkal jsem jí, že mám pocit, jako by se mnou už nechtěla být. Ona mi na to řekla, že na tuto otázku mi teď neodpoví. Takže mi bylo jasné, že za vším je "Bohuš". Snažil jsem se s ní sejít, ale nechtěla. Takže za pár dnů odfrčí těch 150 km daleko a já budu čekat, až se mi ozve. Co ale osud nechtěl? Přijali mě na vysokou školu do jejího města, takže tam jedu za tři týdny na zápis a stavím se za ní, ať chce nebo ne. Otázkou je, jak to dopadne. Dá se během té doby dohromady s "Bohušem" a na mě se definitivně vykašle? Nebo si uvědomí, že mě opravdu miluje a nedokáže beze mě být, i když se občas nezachovám nejlépe? A nebo si uvědomím já, že po světě běhá plno jiných holek, které by za mě byly snad rády a nedělaly by mi takové starosti a trápení jako tady tato slečna? Uvidím, jak to dopadne. Jsem zvědavý, jak dlouho ještě nebudu vědět, na čem vlastně jsem.