Co ženy upřednostnují zamilovanost a nebo projekt společné budoucnosti ?

Myslel jsi Londone společný pracovní projekt? Tak to jednoznačně zamilovanost. Pokud mi labuťák umře (nebo jiná životní trága), možná se kdy zamyslím nad tím vrhnout se do práce, ale jinak je práce jen prostředek k obživě, nikoli cíl života. Tedy pro mě, a lidi, kteří to tak mají považuji za nešťastné nebo frustrované - tj. v osobním životě zklamané či nějak nedostatčně ukojené... :-) Obdobně jako politiky, i když tam je ještě pár dalších důvodů, proč to lidé dělají :-D

To já mám zase ráda práci a činnost s mužem. Společnou. S tím, který mě zajímá. A pak jdu třeba i do dílny nebo se naučím raftovat.:-D

A jak to máte vy, muži?

Nechtěl jsem psát, dokud neodpoví nějaká holka, abych nezkresloval. Nicméně to dopadlo tak, jak jsem čekal. Já to mám tak, že se nejdřív zamiluju a potom plánuju budoucnost. No a potom tam musí zůstávat obojí. Taková ta prvotní zamilovanost vyprchá, ale pořád musím mít pocit, že je pro mě ta partnerka nejlepší možnou variantou v současné chvíli. No a společná budoucnost je taky důležitá, musím mít pocit, že to bude pokračovat a bude to pro oba přínos. Jinak osobně si nemyslím, že by existovala nějaká jedna ideální holka, kterou bych musel mít za každou cenu. Že by to byl osud, že jsme pro sebe byli stvořeni. Taky si uvědomuju, že každá má chyby, zestárne atd. a snažím se to přijímat. Takže ta nejlepší možná varianta je proto širší pojem. Origama Já bych si s tebou dovolil nesouhlasit ohledně práce. Možná to tak mají ženy, ale v podstatě každý muž má nějakou činnost, která je pro něj vášní. Pokud je to sport, tak ho nedělá pořád jenom protože to nejde, jsou i další povinnosti. Ale stejně si o tom čtou, mluví o tom, plánují atd. No a pokud je pro někoho taková vášeň jeho práce, tak může být workholik. To je teda jedna varianta. A potom přicházejí ty druhé, které už jsou patologické.

to origama

projekt spoelčného budoucnosti = svatba, a život jako manželé

to Killer

Určitě to pěkně popisuješ. Dost to vnímám podobně, jen už mě nebaví se o tom rozepisovat na spoustu řádků - budu muset zapracovat na poměru kvantyty s kvalitou. Jen bych řekla, že je to u žen opravdu jinak - a klučičí pohled musíš znát lépe ty. Ale popravdě by mě rozčiloval chlap, který by upřednostňoval svou práci předemnou a společnými chvílemi. Jenže třeba my s partnerem jsme rádi spolu i jen tak doma, vedle sebe. Jako rozuměno, že každý si makáme na svém a jen jsme společně doma. A vlastně, ať to vypadá jak chce, Já jsem weorkoholik a to děsnej. Nevydržím ani moment jen tak v klidu, ale mám hodně koníčků, a miluju svou práci. Jsem schopná jí propadnout ale protože vím, že hrozí třeba jen syndrom "vyhoření" a navíc proto, že mám také ráda své kamarády a nehodlám je zanedbávat. Umím se bavit a vím, že v práci budu přesčas jen tolik, kolik je skutečně třeba - a hlavně, když jsem v práci tak jsem v práci a nekoukám, kde co lítá, kolikrát stihnu za jednu pracovní směnu to, co jiní za pár dnů - nejsem v práci, abych se pincala. Jinak tedy moc přesčasů nepotřebuji, a to ani abych byla ve svém oboru dobrá. To je jedna věc. A druhá, že si taky potřebuji pořádně odpočinout.

to London

no... vlastně asi na tohle téma nejsem dobrý sparingpartner... svatba, manželství. Já jsem věřící takže já jsem pro základní model rodiny, a navíc zastávám názor, že děti se rodí po svatbě :-) ale sjou situace, kdy si prostě skrze vlastní hrdost a dokonce skrze vlastní víru umím představit i vlastní soužití, které bude bez manželského svazku. Zkrátka shrnu to: Preferuji model rodiny jako manželského svazku s dětmi po svatbě. Nicméně není pro mě nikterat hodnotu snižující vztah co do obsahu shodný,ale postrádající potřebnou formu. Ompravdu, znám manželství a liknavý přístup lidem v něm, ale znám i opak - jako pouto, kde se opravdu oba snaží za rozumnou cenu se domluvit a ne hned házet flintu do žita a běžet zpět k rodičům... Nemyslím, že je manželství svazující a nemyslím, že je družství něco o mnoho méně, pokud to oba berou velmi závazně. Dokonce si myslím, že krom nějkého pomazání od šamana se v Bibli nic o svatbách neříká. Zkrátka, muž si ženu vzal, když se s ní vyspal. Tedy - myslím, že lidé k sobě patří a jsou "manželi" dokud chtěji.

Ač jsem žena, tak práci nepovažuju pouze za prostředek k obživě, ale za prostředek k seberealizaci, kde se můžu vyvíjet, hodně se toho naučit a být užitečná. Když takovou práci nemám, jsem nešťastná a cítím vnitřní tlak a nespokojenost. Přesčasy nedělám, jen v nezbytných případech. Odpracuju si své a jdu domů. Možná je to tím, že mě baví studovat a dozvídat se nové věci, a když to můžu dělat v práci a za peníze, jsem pro, zeména proto, že večer už budu unavená a ani nebude čas se sebevzdělávat. Co se týče uspokojení v osobním životě, stačí mi málo, nepotřebuji zádná velká dobrodružství, protože jsem introvert a klidně se zahrabu do postele s hezkou knížkou. Na druhou stranu jsem velmi rodinný typ a vím, že jednou mi mé děti budou nade vše, takže kdo ví, jak to s tím workholictvím jednou dopadne:-) Ad partnerství: láska i společný projekt, obojí je třeba, tím společným projektem je pro mě společný život, společné sdílení každodenních starostí a společná výchova dětí. Od (budoucího) manžela očekávám, že mi poskytne jistotu na tomto poli, že vím, že on tam vždycky bude, že na všechno budeme dva, a že všechno (jako ne doslova všechno:-)) budeme dělat pro nás dva ( a naše děti).