Často se můžeme dočíst, že v případě nevěry je nejlepší svému partnerovi vše přiznat. Jenže přiznáním nevěry ulevíme sobě, nikoli partnerovi, i když mohl o našich aktivitách již předem vědět. Zatímco my přiznáním automaticky předpokládáme odpuštění, partner se podruhé cítí jako podvedený, což mu na spokojenosti příliš nepřidá.
Nevěra je zkrátka velmi problematické téma, které se vyplatí s partnerem řešit ještě předtím, než vůbec k něčemu dojde (například stanovením benevolentních hranic).
Nevím teda v jakých plátcích čteš,ale právě mně přijde,že se téměř vždy a správně radí nevěru nepřiznávat. Plzák je v tomto koumes,především taky v jeho doporučení,že se nevěrou svého protějšku nemáš v hlavě zbytečně zaobírat,neboť věrnost dokázat nelze,a akorát ty sám se myšlenkama na nějakou partnerovu nevěru dostaneš do průšvihu/možnost začít zbytečně slídit,žárlit atd.,což ti rozbije vztah/. /Samozřejmě,něco jiného je reakce na tzv. "správně tušenou nevěru",kdy protějšek hloupě poskytne důvody k nedůvěře./ Osobně očekávám od svého muže takovou inteligenci,že kdyby nějak náhodou "někdy něco s někým",tak to provede takovým způsobem,abych se to nikdy nedozvěděla / a ani lidé,co mě znají/. Tečka :-))
Já bych rozhodně nevěru nepřiznával. Spíše bych se snažil přemýšlet zda mi ona stojí za to, uvědomil si co mi chybí (když jsem to hledal u jiný) a promluvil si s ní, třeba bych to mohl získat a vztah by byl zachráněn. Rozhodně bych za ní nepřišel a nařekl: "Promiň Katko, nezlob se na mě, ale vyspal jsem se s Klárou odvedle" Nejlepší je samozřejmě nevěře předcházet.