Emoční inteligence (7) - Pouta

Vyjádření našich emocí není vždy takové, jak bychom si je my či lidé okolo nás představovali. V některých situacích reagujeme zkrátka jinak, než se všeobecně sluší. Vadí nám to v našem životě a chceme se toho zbavit. Je na čase odhalit naše pouta.

Cítíte se spoutání? 

Snaživí lidé se často snaží překonat sama sebe v různých situacích. Trénujeme své vystupování na veřejnosti, jedeme se projet na horské dráze ve snaze zbavit se strachu z výšek či se třeba snažíme láskyplně vychovávat své děti, přestože nám to dopřáno nebylo. Překonávání sama sebe je výborná věc, ale pokud se o to snažíte, určitě narazíte na něco, v čem se zaboha nemůžete zlepšit. Váš strach z výšek neustupuje. Opět jste křičeli na přítelkyni, přestože jste si říkali, že už to nikdy neuděláte. Proč tomu tak je?

Základním problémem je, že nemůžeme vědomě ovlivňovat vyvolávání určité emoce jako reakce na daný podnět. Nemůžeme mozku říci, že strach z výšek či z vystoupení nemá v tuto chvíli smysl, emoce se projeví nezávisle na našem snažení. A to přestože vy, vaše podvědomí i všichni okolo vás vědí, že cítit danou emoci v tento moment je nejenom zbytečné, ale navíc i pro váš výkon či spokojený život škodlivé.

Připomeňme si, že prožívání a vyjadřování emocí se učíme v dětství.

A jak se naučíme své emoce prožívat a vyjadřovat v začátcích, tak nás budou ovlivňovat celý život. Malé dítě se učí a zkouší. Se zájmem sleduje televizi, ve které muž visící z útesu a držící se vší silou volá, že nechce zemřít (strach z výšek). Když chce o své emoci povědět ostatním, ti ho okřiknou, že teď mluví dospělí (strach z vystupování na veřejnosti). Samozřejmě to nefunguje takto jednoduše, ale podobné souvislosti jsou prokázané.

Děti se zkrátka pouze postupně učí zacházet s traumatizujícími zážitky. Proto je na všech filmech či videohrách upozornění na omezení věku. U příliš malého dítěte hrozí, že emoční reakci, kterou cítí, nezvládne. Nedokáže ji popsat a vyjádřit. Taková emoce se zafixuje a vytvoří se pouto.

Pouto je tedy zafixovaná silná emoční reakce, se kterou jsme se nedokázali v dětství vyrovnat, a která se opakuje pokaždé, když přijmeme stimul podobný tomu v dětství.

Například již zmiňované okřikování při mluvení na veřejnosti v dětství může zcela jednoznačně vyústit ve strach mluvit v podobných situacích (tedy před více lidmi) i v dospělosti. Cítíte strach, který zkrátka nemůžete odstranit běžným tréninkem.

Já jsem vám v jednom z minulých dílů doporučoval, abyste si zapisovali své emoční projevy a snažili se pouta odhalit. Pokud jste to udělali, máte nyní velkou výhodu, protože s pouty můžete pracovat. Každý z nás má totiž neuvěřitelné množství pout. Liší se pouze v tom, nakolik nám znepříjemňují náš život. Takové pouto, které vám ztěžuje vyprazdňování na cizích WC, je sice nepříjemné, ale rozhodně se s ním dá žít lépe, než když se vám chce brečet pokaždé, jakmile na vás někdo zvýší hlas.

Pokud jste si tedy svá pouta odhalili, nyní je na čase s nimi pracovat a odblokovat je. Zabere to trochu času, ale ten výsledek stojí za to. Podívejme se, jak postupovat:

1. Připomeňte si poslední pouto

Uvolněte se a snažte si vybavit situaci, kdy vám nějaká vaše emoční reakce připadala přehnaná nebo neadekvátní. Využijte k tomu své poznámky. Zodpovězte si následující otázky:

  • Kdy se to přesně stalo?
  • Co se dělo?
  • Co jste cítili za emoce?
  • Jak jste reagovali?
  • Zkuste znovu vyvolat tu emoci, kterou jste cítili.

2. Vzpomeňte si na pocity

Snažte si vzpomenout, kdy jste již předtím tuto emoci zažili. Pátrejte v paměti a zaznamenávejte si všechny události i jejich útržky, které se vám vybaví. Cílem je dostat se až k okamžiku, kdy jste tuto emoci pocítili poprvé. Samozřejmě to nebude snadné a pravděpodobně se vám to nepodaří napoprvé. Zkuste si to znovu a znovu přehrávat třeba několik dní po sobě, postupně na ten zdroj přijdete.

3. Vystopujte vazby

Snažte se zjistit, v čem je podobná situace, kdy jste obdobné pocity cítili poprvé, se situací, ve které pocity cítíte nyní.

4. Vyrovnejte se s emocí

Vyrovnejte se v duchu se situací, ve které jste emoci poprvé pocítili z vašeho současného pohledu. Zodpovězte si tyto otázky:

  • Co se tehdy vlastně stalo?
  • Co jste si dříve mysleli, že se děje?
  • Proč druzí reagovali tak, jak reagovali?
  • Co jste mohli tehdy udělat nebo říci?
  • Co byste teď mohli říct tomu dítěti, kterým jste tehdy byli?

Jakmile se pomocí tohoto cvičení odblokujete, vaše emoce se začne postupně vytrácet. Nebojte se proto cvičení opakovat, kdykoli se objeví něco, co identifikujete jako pouto.

Spousta z nás pochází z rozvedených manželství, a stejně tak i můj kamarád Marek. Jeho problém spočíval v komunikaci se svojí přítelkyní. Bydlí od sebe daleko, a tak za sebou2x týdně dojíždějí. Snaží se o pravidelnost, ale někdy se zkrátka dohodnou, že bude lepší, když se neuvidí. Marek dohodu přijme, ale těsně předem začne vyvádět a snaží se k přítelkyni dostat. Při tom ji obviňuje, že o něj nemá zájem. Shodou okolností se mi s tímto problémem Marek svěřil v době sepisování tohoto seriálu. Zkusil jsem s ním tedy metodu odhalování pout. Vyšlo najevo, že Marek se jako malý se svým otcem viděl pouze o víkendech. Otec za ním přijel a chtěl si ho vzít k sobě domů. Pro malé dítě je taková situace velmi traumatizující. Musí se rozhodnout, zda bude s matkou či s otcem. Takže to často dopadalo tak, že buď běžel za ujíždějícím vlakem, nebo se naopak z vlaku snažil dostat a vidět druhého rodiče. Jak je známo, vztahy s rodiči se přenášejí do mileneckých vztahů, a proto se i toto pouto přeneslo do vztahu Marka a jeho přítelkyně. Od té doby, co si uvědomil vznik emoce a vyrovnal se s ní, jí údajně již téměř nepociťuje.

Zdroj návodu:

ARRIVÉ Jean-Yves: Umění prožívat emoce. 1.Vyd., Praha: Portál 2004. 200 s. ISBN 80-7178-828-7 (upraveno)
   

Komentáře

dobry
 od autora bar

    ty clanky me prijdou jak vytrzeny z prednasek socialni psychologie ;)

    Reaguj na tento komentář
Bez nadpisu
 od autora nikolajn

    Za případ "Marek" dávám bod. Protože je to jeden z velmi mála případů, kdy se k problému nebo motivu v chování nějaké osoby snažíme dojít cestou zkoumání a porozumění přímým výpovědím oné osoby, kdy jí "dáme slovo", kdy se snažíme rozumět jejímu rozumění. Když tvrdím, že je to jeden z velmi mála (bohužel) případů tohoto přístupu, tak mám namysli to, že ve většině ostatních případů by vysvětlením Markova chování bylo nejspíše něco a lá genetická struktura a milióny let vývoje lidské rasy ho nutí vidět přítelkyni více než dvakrát za týden, protože v jeskyních se také kdysi viděli muž se ženou určitě častěji než jen dvakrát týdně, jak nás učí vykopávky v jižní Francii[S07]

    Reaguj na tento komentář
    Re:
     od autora RaShCZ

      Díky za bod. [S04] Aplikovat na tento příklad antropologii se mi zdá hodně zcestné. To by totiž podobné chování musela zažívat většina lidí (jako je tomu například u strachu z oslovení). Tenhle případ je inviduální, protože většina lidí tak silnou emoční odezvu na dohodu s partnerkou nemá.

      Reaguj na tento komentář
Pouto
 od autora Johny

    Tak tento článek se mě fakt hodil. Díky němu jsem si všiml jednoho pouta, které se pokusím odstranit [S07]

    Reaguj na tento komentář
    Re: Pouto
     od autora RaShCZ

      Gratuluju. [S07]

      Reaguj na tento komentář