Balící finta s Marmeládou

Kamarád Milan vlastnil chytrého a učenlivého jezevčíka, který se jmenoval Jan a říkali jsme mu Marmeláda. Milan byl na rozdíl ode mě velmi řečný a společenský. Znal se s mnoha dívkami a velmi rád se seznamoval s dalšími. Vymyslel si poměrně originální metodu, při které figuroval Jan.

Milan s jezevčíkem vyšli do nějakého parku nebo kamkoliv jinam, a když si vyhlédl svoji oběť, pejskovi na ni ukázal a špitl: „Jane, rychle za ní !" Jan se mu vytrhl, doběhl k dívce, začal jí poskakovat kolem nohou, zaplétat okolo ní řemínek a neustále pronikavě štěkat. Dívka se samozřejmě trochu vyděsila, a tu přikvačil Milan zachránce.

Omlouval se, že mu pejsek utekl, nabídl dívce ochranu a doprovod. Je až kupodivu, jak ta metoda vycházela. Několikrát jsem s Milanem byl, ale dva zachránci, to už není ono! Taky jsem samozřejmě vedle hbitého Milanova jazyka vypadal jako truhlík petržele vedle orchidejí. Proto jsem se rozhodl, že to podle jeho metody zkusím sám...

Bylo krásné květnové odpoledne a já si vykračoval s Janem zvaným Marmeláda po Stromovce. Ostřížím zrakem si vyhlížím oběť. Na lavičkách seděli milenci, důchodci nebo maminky s kočárky. Osamocená dívka nikde.

Až konečně za zákrutem cesty pod velkým keřem lavička a na ní dívka. Dlouhé hnědé vlasy jí padaly z ramen do výkresu, který držela na kolenou. Pomalu jsem prošel okolo a zjistil, že stojí za pokus. Za zatáčkou jsem pošeptal Janovi výzvu a ukázal mu na dívku.

A pak se to rozjelo. Ohlušivě štěkající Jan se rozběhl, uši za ním vlály jako prapory, a začal dívku obskakovat. Rozeběhl jsem se k nim, když tu se z houští vyřítil velikánský žlutohnědý boxer a hnal se stejným směrem jako já. Uhnul jsem. Proletěl jsem kolem lavičky po nose, protože jsem mezitím zakopl o obrubník. Jen jsem si ještě všiml, že ona drží Jana v náručí a něco křičí na toho psa, co mi byl v patách. Zůstal jsem ležet a s hrůzou cítil, jak mi to příšerné zvíře slintá za krk.

Pak jsem uslyšel přísné: „Rexi, k noze!" Pohlédl jsem do obličeje, který se nade mnou skláněl. Její úsměv přerostl ve smích. Když viděla, jak jsem se tím pádem zřídil, vypukla v řehot. Měla přitom výraz právě staženého králíka. Svého Rexe přivázala, půjčila mi čistý kapesník, abych se aspoň trochu zušlechtil, a posadila mě vedle sebe na lavičku. Začala o tom, jaký je Jan nádherný pejsek, pak hovor plynul přes počasí, školu a zájmy zpět ke psům. Pak jsme odvázali Rexe, vzali Jana a pomalu šli na tramvaj. Domluvili jsme se, že brzo půjdeme venčit svá zvířata spolu.

Já jsem přišel na tu schůzku už samozřejmě bez Jana, a když jsem jí řekl, jak to bylo, odpověděla, že Jan je tedy ještě lepší, než si myslela. Pak jsem měl práci hned dvojí: jednak se sbližovat se sympatickou dívkou, a za druhé naučit se vycházet s jejím boxerem.

Komentáře

Sakra...
 od autora Fatal

    tohle můj pes neumí[S03] škoda...

    Reaguj na tento komentář