Tenhle příběh už tu byl několikrát :) Zkrátka jsem se zamilovala do kamaráda :) Známe se několik let, ale vždycky byl jeden z nás zadaný. Já jsem ho však celou tu dobu, co se známe, nikdy nebrala jako ostatní kamarády, vždycky měl u mě "zvláštní postavení" :) a vždycky jsem si říkala, co kdyby... Teď se máme po delší odmlce, kdy jsem byla několik měsíců v zahraničí, zase vidět. Co vám budu povídat, neskutečně se těším :) Ale také cítím podivnou nejistotu, protože vím, že zase budu mít potřebu sdělit mu svoje city, ale zároveň se toho budu bát. Vůbec si totiž netroufám odhadnout, jak tuto situaci vnímá on. Mnohokrát mi řekl, že jsem chytrá, že mu je se mnou dobře a že se se mnou vždycky nasměje. Často mi říká, že mi to sluší, chválí mi účes, úsměv, oblečení atd. Ze služebních cest mi několikrát přivezl dárky. Vždycky si vzpomene na narozeniny a podobně. Vzájemně se hodně respektujeme a toho si vážím. Říkám si, že třeba (?) cítí něco podobného jako já, ale nechce první vyložit karty. On je v jistých ohledech docela nejistý. Tak píšu sem a naivně očekávám, že mi někdo poradí :-D Mám mu to říct, nebo čekat, zda něco udělá on? Je to vlastně poprvé od té doby, co se známe, co jsme oba nezadaní. Jak se na to díváte? Cizí pohled někdy dost napoví něco, co člověk sám prostě nevidí. No a jaké konkrétní fráze byste volili? Hned na něj vyrukovat s "jsem do tebe zamilovaná" je možná moc silné. Co třeba "poslední dobou mám pocit, že v tobě začínám vidět něco jiného než jen kamaráda"? Díky všem :)