Ahoj,
mám na vás dost netradiční dotaz, až by někdo mohl říct, že to sem nepatří [S04] Každopádně, situace je taková, že mám poslední dobou dojem, že vlastně vůbec nedělám, co chci, a žiju tak nějak kompletně podle scénáře okolí. Dle běžných měřítek jsem celkem úspěšný člověk. Studuji VŠ, od druháku jsem neměl problém sehnat práci, v současné době pracuji při škole v jedné nadnárodní korporaci, oproti spolužákům a známým celkem slušně vydělávám a bez nadsázky se u některých lidí z okolí setkávám s obdivem (i když to zas tak extra úspěch není [S07]). Přítelkyně je právnička, taky dost úspěšná, celkem reprezentativní, defacto bez problému.
Mou oblíbenou relaxací i koníčkem a zdrojem velké části sebevědomí bylo vždy posilování, svého času jsem uvažoval i o závodní kulturistice. Bohužel, poslední rok posiluji jen sporadicky, zvláště díky vleklým zdravotním potížím. A tak jsem si nějak uvědomil, že bych občas chtěl žít jinak, ne bez práce nebo školy, ale tak nějak uvolněněji, pokud mě např. naštve přítelkyně, prostě se rozejít, aniž bych čekal 2 roky, až budu mít "opravdu" důvod (u minulé to byly 3 roky, kde poslední rok byl mizerný, ale rozejít jsem se prostě nedokázal, dokud to nedošlo do naprosto šíleného stavu, kdy mi byla nevěrná a obviňovala mě z fyzického týrání). Nebo pokud mi něco opravdu vadí, říct to klidně i cizí osobě, i když se to v daném prostředí "nedělá".
Sám o sobě nejsem ušláplý a působím, řekl bych, dosti sebevědomě, ale tyhle věci mi vadí, přijde mi, že jsem se nikdy nedostal ze stínu požadavků rodiny, kdy jsem jako malý prostě musel být úspěšný a poslušný, a že mě to pronásleduje doteď. Mám spoustu známých, kteří "tabulkově" na tom nejsou ani zdaleka tak, jako já, ale tohle zvládají bez problémů... Máte někdo s podobnou situací zkušenosti?

Moc díky za odpovědi [S03]

P.s.: Ve vztahu k ženám taktéž nijak extrémně ostýchavý nejsem, mým problémem je spíš setrvávání ve vztahu "dokud to jde", než že bych roky nikoho nenašel...