Dávání a braní

Není nic nového na tom, že je někdo štědrý a jiný se zase chová víc jako sobec. Lidé se dělí na altruisty, kteří rádi dávají, a na egoisty, kteří naopak myslí více na sebe. Převaha braní nebo dávání patří mezi vlastnosti, které u člověka intuitivně vycítíme. Zkusme se nad těmito pojmy trochu zamyslet.

Jste altruista nebo egoista? 

Dávání

Altruisté jsou převážně zaměřeni na dávání. Často si ani neuvědomují, že mohou být zneužíváni. Dokonce si toho i váží. Jsou prostě přirozeně štědří a netvoří instinktivně zásoby na horší dobu. Baví je rozdávat.

Braní

Naopak velká část „sobců“ má tu vlastnost, že ze sobectví obviňují i svoje okolí. Vypadá to pak, jako kdyby skutečně potřebovali dostávat víc než lidé štědří.

Nejspíš ten, kdo trpěl v dětství hmotným nedostatkem, má k sobectví a k hromadění majetku větší sklon, než ten, kdo měl hmotný dostatek. Jakoby si potřeboval ten nedostatek vynahradit. Četl jsem dokonce o pokusu s laboratorními hlodavci.

Skutečně ti, kteří v raném věku trpěli nedostatkem potravy, si dělali větší zásoby než ostatní.

U lidí to může být ale trochu složitější. Hromadění majetku může být i kompenzace jakýchkoli jiných nedostatků.Podle zákona zachování hmoty a energie by měla být v braní a dávání rovnováha. To je jako idea udržitelného rozvoje. Podle toho, jak svět vypadá, ale asi v rovnováze není. Škoda.

Braní a dávání jako poměr

Párkrát jsem byl v New Yorku a měl jsem silný dojem, že tam jsou lidé převážně zaměření na braní. Fakticky jsem z toho měl velice nepříjemný pocit. Jako by to byla norma a pokud ji člověk nedodržuje, tak nepřežije. Vychází mi průměrný poměr braní/dávání jako 100/0. Někdy jedu do nějakého města na pár týdnů jen abych studoval, jak je to u tamních lidí. Podle mé zkušenosti je stejně jako v Londýně, tak i Bostonu poměr braní/dávání 100/0. V Paříži a Berlíně 80/20, v Praze a ve Vídni 60/40 a v Brně 50/50. Malá města na tom jistě budou lépe, dravci je opouštějí a stahují se do velkoměst. Bývá tam pro ně víc příležitostí něco urvat… a taky si něco užít. 

50/50 je určitě optimum, rovnováha braní a dávání. Ale někdy se prostě musí něčí přílišné braní vyrovnat něčím velkým dáváním, aby vznikla rovnováha. Všiml jsem si, že manželské páry, které dlouhodobě dobře fungují, mají dávání a braní dobře rozdělené. Optimální je, že oba partneři mají 50/50. Spíš se ale stává, že se partneři navzájem vyvažují – jeden víc bere a druhý ve stejném poměru víc dává. Takoví lidé jsou kompatibilní a pár je vyrovnaný.

Příklady v praxi

Dávání

„Helping professions“ neboli pomáhající profese jako léčitelé, psychologové, maséři, učitelé a faráři jsou často náchylní k většímu dávání a menšímu braní. Nepřipadá mi to jako vhodný stav, je to nepoměr jako každý jiný. Nakonec to způsobuje, že tihle profesionálové nejsou spokojení, nejsou respektovaní a nerespektují ani sami sebe. To mi připadá jako velká škoda, protože pak poskytují méně kvalitní služby.

Katolická církev nabádá věřící k většímu dávání než braní. Co jsem si všiml, tak to vede k příliš nízké sebedůvěře, k sebepodceňování, k pokrytectví a jistému masochismu. Mají strach dostatečně využívat svých schopností a talentů a zdravě se prosadit v životě.

Braní

Lidé v byznysu naopak bývají docela často vychýlení na stranu braní. Tam je to ale nespíš profesně nutné ze samé podstaty byznysu. Jak si všiml starý Marx, kapitalismus je opravdu o vykořisťování, a kdo chce být v byznysu dobrý, musí se s tím smířit. Jejich sebevědomí je ale celkem nízké a opřené o vratké symboly společenského statutu jako je auto, oblečení a drahé dovolené.

Znám v byznysu pár lidí, kteří mají vyrovnané braní a dávání. Ti jsou ale zase o něco méně úspěšní než ostatní.

Jak dosáhnout optima

Samozřejmě psychologicky nejlíp jsou na tom asi lidé s poměrem dávání a braní 50/50. Myslím, že rovnováha braní a dávání přirozeně šetří energií organismu. Předchází zbytečnému plýtvání. Někdo má to štěstí, že byl tak vychován a že mu to zůstalo i přes nepřízeň světa. Jiný k tomu dospěl zkušeností. Šťastné to ženy a šťastní to muži!

Lidé, kteří jsou nastaveni pouze jedním způsobem, by si měli poslechnout Modlitbu od Bulata Okudžavy. V podstatě se tam říká: „Bože, dej každému, co nemá. Vrchovatou měrou.“

Jediný způsob jak přestat převážně brát, je pokračovat v braní tak dlouho, až to člověka přestane bavit. Jakmile vám z toho začne být nanic, jste blízko dostat se k optimu. Totéž nejspíš platí i o převaze dávání. Člověk se tím asi musí pořádně nasytit, případně „vyhořet“, aby se posunul blíž k rovnováze dávání a braní. Špetka psychologické práce a systematického procesu sebepoznávání určitě nebude škodit ani v jednom případě.

Rozhodně mi připadá, že násilně se k rovnováze dávání a braní dojít nedá. Chce to autentickou osobní zkušenost. Teprve s ní se rovnováha v člověku snad trochu nastaví. Bez ní ztrácíme příliš mnoho energie a zraňujeme svoje okolí.

Autor článku je psycholog, který si přál zůstat v anonymitě.

Komentáře

Bez nadpisu
 od autora nikolajn

    jenomže tady není jasný vztah mezi sobectvím, svobodou a dichotomií dávat/brát. Klasické pojetí sobetví je totiž prosazování svých představ, práv nebo zájmů na úkor práv a zájmů jiných lidí, tedy ve smyslu překračování či omezování jejich pozitivního práva, nějakým způsobem jasně umluveného, formulovaného nebo zažitého práva. Sobectvím také je vnucovat lidem domělé vazby a povinnosti, které by ke mě měli mít, aniž by k tomu byl nějaký legitimní důvod; takovému jednnání říkáme citové vydírání. Jenomže v českém prostředí se často jako sobectví chápe už jen takové chování, které si jen hlídá hranice své svobody. Tedy chování, kdy nikomu sice nevstupuju do prostoru jeho svobody, ale zároveň si ani nechci nechat narušovat svou svobodu. A proto není jasné, kdy jsou pojmy dávání/braní sobecké a kdy ne - co vlastně přesně znamená dávat a brát. Protože obojí může, ale také nemusí být sobecké. Sobectví je totiž často mylně chápáno jako myšlení na sebe a ignorování druhých. To ale samo o sobě ještě pro naplnění pojmu sobectví nestačí. Podstatnou podmínkou je totiž teprve ignorování pozitivních, jasně daných práv druhých, nikoli ignorování jejich možností. A to je podstané. Nejsem sobec, jestliže jsou mi názory a životy jiných lhostejné. (pokud ovšem k nim nejsem vázán nějakou smluvní povinností.) Sobec jsem až tehdy, překračuju-li jejich jasně zaslíbená práva bez dobrého důvodu. Jenomže možná ještě rozšířenější je druhá podoba sobectví - povinnovat jiné lidi povinnostmi, které by zdánlivě ke mně, měli mít, ačkoliv k tomu není důvod. Zářným příkladem tohoto typu sobectví je obviňování bezdětných či singles, že nemají děti - tedy tendence vnucovat jim nějakou povinnost, kterou ve skutečnosti ze zákona ani mravů nemají. Právě na tohle je zmíněné křesťanství exper par excellence.(Perlička: v jedné nedávno vyšlé české příručce, která se tvářila jako pedagogická pomůcka pro problematiku obeznámení dětí se sexualitou, bylo doslova uvedeno, že pokud dítě masturbuje, mělo by mu být vysvětleno, že toto chování je sobecké, protože jím není obdařován nikdo jiný, jen dítě samo, a že by s tím tedy asi mělo nějakých dvacet let počkat do svatby. Za sobeckou byla samozřejmě označena i bezdětnost, a to z jakékoli příčiny mimo zdravotní. Samozřejmě se ukázalo, že zdánlivě obejktivní příručku napsala křesťanka, i když s lékařským doktorským titulem).

    Jen jsem tím chtěl poukázat na to, že sobecví může mít jak podobu tyranie silou z hora, tak tyranie soucitem z dola. A podle mě je ta druhá varianta možná už dnes nebezpečnější, než ta horní.

    Reaguj na tento komentář